Každý následující koncert festivalu HUDEBNÍ FORUM v Hradci Králové si říkám, že to je vrchol, že už nemůžu být více překvapen, ale pokaždé jsem něčím znovu a s ještě větší intenzitou zasažen. Dne 7.11. při třetím festivalovém koncertu zazněla hudba, která mne zasáhla skutečně neobyčejně silně, vlastně bytostně, a také nyní, s odstupem vím, že můj vnitřní svět se zcela zhroutil, aby vyrostl nový, snad lepší. Pokud při nějaké hudbě zažívám tak silný pocit vnitřní proměny, je pak jasné, že ona hudba je skutečně tou „nejdokonalejší formou uměleckého sdělení“, jak se kdysi vyjádřil režisér Andrej Tarkovskij. A o to více mne těší ten fakt, že se interpretace takové hudby zhostil na výtečnou právě domácí orchestr, FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ, a to pod taktovkou svého šéfdirigenta Petra Vronského. Co „na výtečnou“ – výkon tohoto symfonického tělesa považuji za zcela mimořádný!

První polovinu koncertu zaplnily dvě kompozice britských skladatelů. Obě skladby měly společný jeden, ale zásadní jmenovatel: ovlivnění jazzem. V případě třináctiminutové skladby „Scherzoid“, již v letech 2003-4 napsal MARK-ANTHONY TURNAGE (roč.1960) byly inspirace jazzem skutečně určující, místy bylo patrné okouzlení zvukem tvůrčího souznění Milese Davise s orchestrem Gila Evanse z přelomu 50. a 60.let. Místy až bluesová harmonie (hlavně díky dechovým nástrojům) je mnohdy trhána na kusy flexibilním vysokooktanovým rytmem, smyčcovými pizzicaty, jiskřivými perkusemi, aby byla posléze korunována temnotou gongů. A zvuk sopránsaxofonu jazzovou chuť ještě více okořenil…

Druhá kompozice, „Asyla“ (op.17), kterou stvořil THOMAS ADÉS (nar.1971) a za níž získal v roce 2000 Grawemeyerovu cenu jako nejmladší vítěz tohoto „hudebního Oscara“ v historii, trvá 35 minut a je členěna do čtyř vět, z nichž pouze třetí je pojmenována – Ecstasio. Kromě jazzových vlivů lze v hudebním toku, místy až brutálně vypjatém, vystopovat prvky romantické, impresionistické i klasicistní hudby, stejně tak Stravinského pohanských rituálů i Brittenovy barevnosti a plasticity. Kompozice jako by byla sycena postupně všemi možnými hudebními vlivy, stávala se tak azylem pro různé žánry i styly, přičemž v prvních dvou větách sem tam něco vyčuhovalo, nemohlo se tam napasovat, takže tu a tam vyjekly žestě, nebo zasténal podladěný klavír či nervní celesta a jiné bicí nástroje. Třetí věta pak přináší opravdovou crossoverovou extázi, při níž se v neuvěřitelně energetickém, dynamickém a pulsujícím toku snoubí bigbandový jazz s technem! Zde především žestě sází i šestinové noty! A v této souvislosti vyslovím svoji domněnku, která se po tomto výkonu stala neotřesitelnou jistotou, že Filharmonie Hradec Králové má ty nejlepší symfonické žestě z (přinejmenším) našich orchestrů! Závěrečná věta je pak pohlazením pro rozjiřené sluchové ústrojí a mysl…

Druhou polovinu koncertu pak vyplnil čtyřicetiminutový violoncellový koncert „Colored Field“ z roku 1994 a oceněný také prestižní Grawemeyerovou cenou (2002). Toto dílo napsal americký skladatel AARON JAY KERNIS (roč.1960) a byl původně určen pro anglický roh. Myslím si, že violoncello je pro tvůrčí záměr (téma holocaust) rozhodně vhodnější, zvlášť, když se ho chopí virtuóz se srdcem na dlani. A takovým interpretem je bezesporu Jan-Filip Ťupa, muzikant v Kristových letech, v Německu narozený Čech, milovník soudobé hudby.

V Kernisově hudbě zaznívá nejen tolikrát proklamovaný vliv Coplandův, ale také Charlese Ivese – je neobyčejně barevná a emotivní, plná obrazů a vnitřních pnutí. Myšlenka napsat toto dílo se zrodila po autorově návštěvě nacistických vyhlazovacích táborů v Osvětimi a Birkenau v roce 1989. Jedno brooklynské dítě si tady utrhlo stéblo trávy a začalo jej žvýkat. A Kernis náhle viděl, jak se to osvětimské pole trávy barví do ruda židovskou krví. Uvědomil si, že tato louka byla součástí toho nejhrůznějšího pekla na Zemi.

„Zbarvené pole“ jsou rozděleny do tří vět: Colored Field, Pandora Dance a nejdelší Hymns and Tablets (trvající 23 minut). Violoncellová hra má nejblíže k židovskému lamentu, zvláště ve dvou osamocených partech. Zároveň sólový nástroj svádí boj s orchestrem, který ho místy válcuje a zcela pohltí. A to byl také záměr skladatele, nikoli Filharmonií Hradec Králové nezvládnutá dynamika! Violoncello svůj boj prostě prohrává. Zároveň violoncello dokáže také si zasnít, jenže vzápětí jej pozře noční můra v orchestrálním podání. Zde kromě žesťů a bicích nástrojů podávají neskutečně barvitý a emocionální výkon smyčce! Orchestr byl navíc rozdělen na dvě poloviny shodného složení, umístěné proti sobě, s violoncelly kolem středu, v němž byl sólista, takže zvuk byl plastický a mnohdy se stereo efektem. A pokud orchestr zahřměl, opravdu jsem cítil, jako by sólistu uchopil ze všech stran a rozdrtil. Panebože, hudba dokáže tolik bolet!

Přesto jsem v samotném závěru neměl z vyznění skladby pouze depresivní pocit. Slyšel jsem tam záblesk naděje. Jen záblesk, v kratičkém lahodně zharmonizovaném akordu či souzvuku na úplném konci. Možná jsem si to jen přál slyšet. Protože taková nádherná hudba přece nemůže vyznít tak drtivě depresivně!
Filharmonie Hradec Králové a pane dirigente Vronský, smekám před vámi s tou nejhlubší úctou!

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..