Závěrečný koncert Hudebního fora Hradec Králové odezněl 12.11. a byl věnován 100.výročí narození Witolda Lutoslawského. Na pódiu stanula JANÁČKOVA FILHARMONIE OSTRAVA s dirigentem Stanislavem Vavřínkem. Dirigentův výkon bych chtěl vyzdvihnout v prvé řadě: jeho gesta byla rázná, přesná, výrazově plná a vtiskla orchestru barvu a šťávu. Janáčkova filharmonie byla v plné, „large“ sestavě, a možná právě proto jsem měl místy pocit, že nehraje naplno, že se sem tam leckterý hráč v té mase ztratí, a právě Vavřínkova taktovka neustále „oživovala“ zvuk orchestru. Ale možná ještě pouze dozníval onen mohutně silný dojem z předchozího koncertu, v němž se opravdu mimořádně blýskla domácí Filharmonie (a není v tom ani špetka nějakého laciného patriotismu).

Všechny tři skladby, které zazněly, patří k těm interpretačně nejobtížnějším, to jistě. O to více mne zaráželi někteří členové smyčcových sekcí svou „nezaujatostí“ – ale abych nebyl obviněn ze zaujatosti já, musím jedním dechem dodat, že (bohužel) nikoli zaplněné hlediště bylo svědkem několika opravdu strhujících hudebních okamžiků.

Hned v úvodní kompozici „Cobalt, Scarlet: Two Colours Of Dawn“ (Kobalt, šarlat: dvě barvy svítání), již napsal v letech 1999-2000 italský skladatel LUCA FRANCESCONI (roč.1956), se podařilo orchestru po většinu času (24 minut) udržet neustálé napětí mezi lyrickými, neobvykle barevnými pasážemi, a rychlejšími, až bouřlivými sekvencemi, v nichž vybuchovalo až pět samostatných skupin bicích nástrojů! Hudební proces na základě dialektiky si Francesconi ostatně odnesl ze studijních let u Stockhausena a Beria a jak sám autor upozorňuje, nesnažil se v žádném případě napsat symfonickou báseň. Jeho paleta orchestrálních barev je však udivující, o to více, že se obešel bez jakýchkoli efektních atonalit či jiných avantgardních výstřelků. Ve vypjatých pasážích zněla Janáčkova filharmonie nejpřesvědčivěji, což by se mohlo v souvislosti s výše uvedeným zdát jako protimluv – ale tady jsem právě nejvíce obdivoval výkon dirigenta Vavřínka, který mi připomínal až „robocopa“, a dokázal tak strhnout orchestr k patřičnému výkonu.

A to byl také případ druhé skladby, která zazněla v první polovině koncertu. Polská legenda WITOLD LUTOSLAWSKI (zemřel roku 1994) napsal a také premiéroval svůj KLAVÍRNÍ KONCERT rok před pádem komunismu, ale v oněch 27 minutách strhující hudby je drama boje (nejen) polského národa s totalitou obsaženo v plné síle. Ostravský orchestr se sólistou Danielem Wiesnerem u klavíru všechny čtyři věty, jež však nejsou odděleny, odstínil tak, jak bylo skladatelem předepsáno, to ano, ale přesto jsem se nemohl ubránit dojmu, že jsem z toho slyšel Bartóka, Prokofjeva a Rachmaninova poněkud více, než bylo nutné. Týkalo se to nejen rychlých pasáží v sudých větách, ale také širokých kantilén a larga ve větách lichých. Nejpřesvědčivěji zněli protagonisté v poslední větě, která je celá na půdorysu barokní ciaccony. Nejproblematičtěji ale vyznělo vystoupení sólisty, tolik vyzdvihovaného pianisty Daniela Wiesnera. Samozřejmě, jeho part v této kompozici patří k těm interpretačně nejtěžším v celé klavírní orchestrální tvorbě 20.století, ale ten fakt, že ho hrál z listu, mi vadil. Vadil mi nejen proto, že jeho asistentka – obracečka působila velmi výrazně a sólista přes ní často obtížně viděl na dirigenta, a musel proto natahovat krk natolik, že to narušovalo estetický dojem z předváděné hry, takže jsem raději zavíral oči, abych si hudbu mohl lépe vychutnat. Ale hlavně proto, že jsem za poslední léta viděl a slyšel hrát celou řadu vynikajících pianistů, ale pokud už hráli z partu (což bylo zřídka), pak si jeho listy otáčeli sami, a to mi umožňuje se lépe a spontánněji ponořit do předváděné hudby. Prostě proto, že v ní pak většinou cítím víc, než jen pouhé bezchybné přehrání…Ale i tak to byl silný zážitek, protože Lutoslawski svůj Klavírní koncert napsal vskutku geniálně!

Ve druhé polovině pak Janáčkova filharmonie Ostrava přednesla (a to doslova!) symfonickou kompozici finského skladatele MAGNUSE LINDBERGA (nar.r.1958), žáka slovutného Rautavaara, „SEHT DIE SONNE“ (Hle, Slunce) z roku 2007. Tento jakýsi ideový „appendix“ Mahlerovy 8.symfonie („symfonie tisíců“) a Schoenbergových Písní z Gurre, které vyznívají ve svém závěru jako pozdrav Slunci, dokazuje neobyčejnou a dosud nevyčerpanou tonální sílu soudobé hudby. A to právě skrz atonální experimenty, což není antagonismus – Schoenbergovy výlety (a nejen jeho samozřejmě) mimo běžnou tonalitu vedly k rozšíření samotné tonality a k dalším možnostem hudebního vyjádření. A Magnus Lindberg (jako ostatně mnozí skandinávští soudobí tvůrci) dokáží z rozšířené tonality vytěžit mimořádně zdařilá hudební díla. Sice se vymezují vůči symfoniím a symfonickým básním (jako pozůstatku klasicistního a romantického nazírání na hudbu), ale tato komplexní kompoziční práce je stále láká jako výzva k překonání klišé a vytvoření nového zvuku a poetiky. Lidberg zde použil např.matematických postupů (v duchu Xenakisově), ale ve výsledku to není ani v nejmenším znát. Jeho „meta-hudba“ v sobě rozpouští snad všechny odstíny orchestrálních barev. Janáčkova filharmonie Ostrava se interpretace této bezmála půlhodinové skladby zhostila na výtečnou, jako by po přestávce bylo na pódiu zcela jiné orchestrální těleso! Hle, Slunce je rozděleno na tři neoznačené a navzájem propojené věty. První věta je plná odvážných hudebních gest a výrazových efektů, druhá věta ústí v nádhernou violoncellovou kadenci v sólovém partu natolik virtuózním a výrazném, že by to vystačilo na samostatný koncert! Ten pak ústí ve třetí větu, nejtemnější, plnou žalostných nářků a éterických harmonií, jež postupně nabývají na stavu úzkosti a vybuchnou posléze výkřikem, který náhle skladatel přetaví v chorál naděje a vše sklouzne do osvobozujícího ticha…

Devátý ročník festivalu zahraniční soudobé hudby HUDEBNÍ FORUM Hradec Králové skončil. Posunul laťku oproti předchozím ročníkům ještě výše. Těším se, jak vysoko nás, hudbymilovné, vystřelí příští, jubilejní desátý ročník!

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..