Druhý koncert mezinárodního festivalu zahraniční soudobé hudby HUDEBNÍ FORUM v Hradci Králové přinesl dne 4.11. svěží vítr v podobě tzv. spektrální hudby, jež se v naší domovině provozuje jen opravdu výjimečně! Abych pravdu řekl, v sále Filharmonie HK se strhl spíše uragán, neboť tato hudba rozdělila posluchače na dva nesmiřitelné tábory. Přičemž ta „znechucená“ část byla v převaze. Po koncertě jsem mluvil s některými z nich a slyšel argumenty, které jsem čekal: nesrozumitelnost, myšlenková i výrazová prázdnota, disharmonie, přílišná délka…
Kompozice rakouského skladatele GEORGA FRIEDRICHA HAASE (nar.1953) „In Vein pro 24 nástrojů“ z roku 2000 představuje více než hodinovou nálož „nečisté“ hudby, tj. hudby, vzniklé z akordů na nástroje nikoliv v temperovaném ladění, na které je naše ucho zvyklé. Jenže spektrální hudba pracuje s laděním čistým, naturálním, přirozeným, kdy se každý takto zahraný akord rozkládá na celé spektrum alikvótních zvuků (říká se jim „zázněje“), v jejichž určité hladině se pohybuje celý hudební tok. Takovou hudbu v podstatě vyluzoval třeba pravěký člověk na dutou kost, nebo později pastevec na fujaru. Čili onen nečistý zvuk je důsledkem čistého (přirozeného) ladění a tento zdánlivý protimluv (nečisté vzniká z čistého a naopak) je podle Haase také základní lidskou zkušeností. Ve skladbě „In Vein“ pracuje s touto mikrotonalitou velmi svobodně a s neobyčejnou pestrostí, čímž se vyrovnávává i svému nepochybnému vzoru, kterým je György Ligeti.
V Hradci Králové Haasova kompozice „In Vein pro 24 nástrojů“ zazněla v české premiéře, a to díky ORCHESTRU BERG a dirigentovi Peterovi Vrábelovi. Ten orchestr v roce 1995 založil a je také jeho uměleckým vedoucím, za což získal od UNESCO ocenění za zásluhy o kvalitu a šíření soudobé hudby a je taktéž držitelem Ceny Gideona Kleina. Dirigování takové skladby vyžaduje přesnost gesta, maximální soustředění a neobyčejné nasazení, neboť každá nepřesnost by celou hudební konstrukci zbořila. A Orchestr Berg se interpretace zhostil na výbornou a rozhodně snesl srovnání s dosud nejlepším provedením slovutného Simona Rattla! S podporou autorem předepsaného světelného designu, kdy však část skladby zněla i v naprosté nebo částečné tmě, se sálem linula neslýchaně rozechvělá tónová struktura, přesto ale bezchybnou intonací tvrzená. Orchestr plnokrevně postihl dynamické změny a zvláště díky jeho schopnosti gradování a zhušťování hudební masy působila hudba jakoby z jiné planety, odněkud z nedozírného Vesmíru, aniž by se však v oněch nadpozemských poryvech ztrácela lidská spiritualita. Proto si troufám tvrdit, že tahle hudba je navýsost srozumitelná, ale je to jako s cizími jazyky – třeba svahislština je jeden z nejstarších jazyků na této planetě, a přesto se nám zdá jako něco absolutně nepochopitelného!
A zaplaťbůh za to, že je hudba tak různorodá! Záleží jen a pouze na naší schopnosti naslouchat. Chtít poznávat nové hudební světy…