Patrick Marek

Jazz Goes To Town – Poslední den aneb Slet prvoligových kanonýrů

Ve Velkém sále Kongresového centra Aldis vyvrcholil 19.října šestým, tj. posledním festivalovým dnem JAZZ GOES TO TOWN. Slušně zaplněné hlediště čekala pořádná porce současného „prvoligového“ jazzu. Snad právě kvůli tomu si mnozí návštěvníci dělali z dějiště hlavního festivalového koncertu promenádu, ačkoli byl rozdělen do dvou částí s hodinovou přestávkou, takže nechápu, že někdo se nestihl osvěžit a musel to dohánět během produkce, což především při setech komorně znějících souborů dost nepříjemně rušilo a vůči účinkujícím to byl vyloženě projev neúcty. Možná tak bojovali s tím, že tolik kvalitní muziky zkrátka nejsou schopni pojmout. Přece jen jsou hodiny na jazzovém festivalu náročnější než hodiny s(z)trávené u televize, kdy má takový konzument po ruce nápoje a zob. A to raději pominu v závěru hromadné úprky hlavně starších spoluobčanů, kteří museli stihnout MHD za každou cenu. Kroutil jsem jen hlavou a zamýšlel jsem se nad tím, zda by si tohle dovolili třeba při Evě a Vaškovi…

Večer velmi razantně zahájil SLET BUBENÍKŮ. Až na avízovaného hosta, kytaristu Zdeňka Bínu, vystoupili ve své reprezentativní sestavě, v níž absolvují letošní turné „Still In Space – 2001 Vesmírná odysea“ (to proto, že Slet bubeníků je na naší scéně již od roku 2001 a tento letopočet evokoval ono legedární sci-fi): hráči na bicí nástroje Pavel Koudelka, Pavel Fajt a David Koller, arabské a indické perkuse obsluhoval Tomáš Reindl, latinsko-americké a africké perkuse znamenitý Miloš Vacík, německá zpěvačka a klávesistka Oona Kastner a zpěvák Ondřej Anděra (z kapely WWW), který navíc posiloval sound samply a živou elektronikou. Ten se blýskl svým neotřelým rapováním v podstatě nonsensových textů např. ve skladbách „Těsto z ocele“ a „Levitace“. Všichni protagonisté jsou zároveň také pohybovými šoumeny, takže se jejich vystoupení mnohdy mění až v rituální odvaz. Lepší začátek jsem si nemohl ani představit.

Jenže se nakonec ukázalo, že moderátorem Ondřejem Konrádem jako „pořádnej vodvaz“ uvedení DEEP BLUE ORGAN TRIO z Chicaga, kteří letos dělali předskokany takovým Steely Dan při jejich obřím americkém turné, nedokázali již rozpálené publikum udržet při teplotě. Jejich měkký komorní jazz, ani v těch nejenergetičtějších pasážích nepříliš dravý, spíše gospelový a citlivě zahraný, může být lahůdkou v prostředí jazzového klubu, nikoli v rozměrném kongresovém sále! Varhaník Chris Foreman, mimochodem slepý, nemá takový tah na bránu a feeling jako Jimmy Smith, bubeník Greg Rockingham hraje příliš měkce a nejvýraznější sólista, kytarista Bobby Broom, v jehož hře se odráží vliv takových velikánů, jako Grant Green, Pat Martino, George Benson a Kenny Burrell, se jaksi v tom velkém prostoru ztrácel – jeho kytara nebyla na rozdíl od Hammondek dostatečně silně sejmuta. Trio zahrálo osvědčené pecky ze všech svých čtyř alb, ale měl jsem pocit, že příliš akademicky. Když jsem poslouchal třeba jejich poslední desku „Wonderful! (Tribute to Stevie Wonder)“, která byla mimochodem v roce 2011 nominována na Grammy, ten rozdíl byl markantní, zvlášť, když z něho zahráli baladu „My Cheri Amour“ – oproti desce byla až nesnesitelně utahaná. Přitom začali slibně, když se bubeník zeptal publika „Do you like blues?“ a spustili „Deep Blue Bruise“ (ze stejnojmenného debutu z roku 2004). Až v samotném závěru se pustili do gradovaného odvazu v podobě skladby „The Chant“, kde se všichni tři, i bubeník, utrhli na krátko ze řetězu!

O hodinové přestávce (a také ještě po skončení hlavního festivalového koncertu) hrála ve foyer česká kapela LOS QUEMADOS, kterou vede Filip Spálený s baskytarou a jejíž sestavu (vedle Spáleného bubeník Ondřej Pomajsl, pianista Jan Bálek a saxofonista Jakub Doležal) doplňoval mladý brazilský zpěvák a kytarista Adriano Trindade. Nezpíval nijak světoborně, ale dodával kubánskému a brazilskému jazzu tu patřičnou energii a autentický zvuk.

Zato vystoupení švýcarského tria VEIN s americkým tenorsaxofonistou RICKEM MARGITZOU bylo opravdovou lahůdkou i pro ty nejmlsnější uši! Švýcaři pouhý den předtím uvedli na trh nové, již osmé album, jež dostalo titul „Vote For Vein“ a královéhradecké publikum mělo jedinečnou příležitost z něho ochutnat dvě kompozice: niternou „Clear Light“ (což je hudba k baletu) a svižnou „Eat The Rich“. Trojlístek vynikajících muzikantů (Michael Arbenz – piano, Thomas Lähns – bass a Florian Arbenz – bicí) doplnil Rick Margitza, saxofonista, jenž vlastně nahradil Davea Liebmana, jenž s Vein natočil vloni album „Lemuria“. Myslím si, že Margitza je přínosnější, neboť jeho tenorový zvuk je velmi měkký, tvárný, teplý a lyrický, nepostrádající však bouřlivé emoce (Dave Liebman je přece jen, také díky vysokému věku, více baladický saxofonista). Michael Arbenz je skandinávským typem pianisty (čerpajícího také ze soudobé vážné hudby a free-jazzu Cecila Taylora) a neobyčejně citlivým skladatelem a aranžérem. To dokázal nejen autorskými kompozicemi, jako např. „Under Construction“, „Evolution“ a „Ligeti Eats Spaghetti“, ale také verzemi Gerswinových standardů z Porgy a Bess (třeba „I Loves You, Porgy“), jež také před časem vydalo trio na samostatném albu. Basista Lähns hrál pestře, rtuťovitě a místy živočišně, dokázal však i zlyričtět virtuozní a často flažoletovou hrou smyčcem. Bubeník hrál až telepaticky, někdy zněl až kovově, vytvářel tepavé a pulsující proudy, rád používal jen holé ruce, takže bicí zněly jako perkuse, jeho rozmanitá a gradovaná sóla tak zvedala z ušáků. Pro mne znamenal set tria Vein s Margitzou jeden z nejsilnějších festivalových zážitků!

Festivalovou tečku představoval věhlasný basový mág DAVE HOLLAND a jeho nový hvězdný soubor a projekt v jednom PRISM – Kevin Eubanks (elektrická kytara), Craig Taborn (piano, Fender, syntezátor) a Eric Harland (bicí) a před necelými třemi týdny vydané album, z něhož tato čtveřice výhradně hrála. Panebože, a jak! Svůj den měl především kytarista a bubeník – Eubanks a Harland hráli s takovou chutí, erudicí a energií, že jsem jen valil bulvy a nebyl schopen popsat adekvátními slovy takový posluchačský zážitek! A nejsem toho schopen ani nyní, v klidu domova, kdy se mi to v hlavě trochu uleželo a uspořádalo v recenzentský materiál. Kvartet „nabušených“ jazzových čarodějů otevřel svůj set kompozicí „A New Day“, která začíná opravdu jako rodící se den a postupně nabývá na barvách a intenzitě. Taborn z klaviatury vylupuje perlivé tóny a stejně jako ostatní postupně zahušťuje jazzový lektvar. Z vrcholu pak vzlétnou k minimalismu a posléze k fusion nářezu a´la raný Mahavishnu Orchestra. Vliv této archetypální jazz-rockové kapely je vůbec, tu více, tu méně, patrný, více ve skladbách „Evolution“ (pokolikáté už tento večer?), „The Color Of Iris“ (baladická podoba) a finálního uragánu v podobě „The Watcher“, méně pak v Hollandově majstštyku „The Empty Chair“ (s elastickým sólem na bicí, s africkými ozvěnami) a lyrické kompozici „Breathe“ s osamoceným akustickým klavírem v úvodu. Jinak Taborn byl poměrně dost upozaděn, což mne překvapilo. Lídr Holland neochvějně tvrdil muziku a občas se prohnal po strunách jako vítr. A tak největší sólový prostor dostala Eurbanksova místy vyostřená kytara, přesto tvárná, plná fantazie a dynamiky, rozličných zvukových eskapád i barev. A ten zvuk mi připomínal fenomenálního řecko-polského kytaristu Antymose Apostolise v pro mne iniciačním jazz-rockovém triu SBB z bájných 70.let…A to byl další rozměr mého prožitku, jenž samozřejmě ovlivňuje mou objektivitu coby recenzenta! Za což se omlouvám.
Martine Brunnere, duchu festivalu, ať jsi stále viditelný! A již se těším na příští ročník, kulatě dvacátý! Určitě připravuješ nějaký ten obvzlášť voňavý a mastný špíček pro nás, jazzumilovné myši! Díky!