Jazz Goes To Town – 3. den aneb souboj trií

Jazz Goes To Town – 3. den aneb souboj trií

Třetí den festivalu JAZZ GOES TO TOWN byl ve znamení trií. 16.října v Divadle Drak vystoupila tria Otty Hejnice a Jiřího Šimka. Srovnání těchto svébytných trií domácího jazzu (jedno bylo v podstatě klavírní, i když lídrem je bubeník, druhé kytarové) přineslo zajímavé poznání. Ale popořádku…

OTTO HEJNIC TRIO zahrálo překvapivě pouze dvě autorské (tudíž Hejnicovy) skladby ze svého vynikajícího loňského debutu „One“ – baladu „Long Time Ago“ a energickou, přesto bluesově zabarvenou pecku „Skeleton Key“. Těžištěm jejich koncertu se staly totiž standardy! Možná hlavním důvodem byl fakt, že místo stabilního kontrabasisty tria Josefa Feča (ten si nyní vydělává na živobytí jako muzikant na zaoceánské lodi) a avízovaného záskoku Štefana „Pišty“ Bartuše (jenž dal přednost dvouměsíčnímu hraní v New Yorku) nastoupil další slovenský basista, Robo Ragan, který s Hejnicem nikdy předtím nehrál. Ale hrál už s klavíristou Ondrejem Krajňákem a tato zkušenost se samozřejmě projevila jako pozitivní. Ragan je typem inteligentního, virtuózního a navýsost submisivního hráče, který se v tom nejlepším slova smyslu podřizuje svým spoluhráčům, přičemž nejenže parádně „tvrdí muziku“, ale dokáže vystřihnout excelentní sólo! Jeho prsty připomínají svou hbitostí Paganiniho. A u této muzikantské legendy „ďábelských“ schopností ještě s dovolením zůstanu – protože jak jinak přiblížit osobnost Ondreje Krajňáka?! Krev, pot a slzy, ano, to všechno z něj stříká na klaviaturu, a přitom nabízí posluchačům své obrovské srdce…Ve svém poznámkovém notesu, do něhož si ad hoc píšu recenzentské postřehy, mám tuhle poznámku: Panebože, a to má být ten „zaprděnej českej jazz“, jak nedávno napsal jeden nejmenovaný renomovaný kritik?! Navíc Ondrej je spojen s bubeníkem Ottou doslova pupeční šňůrou a dokázali interpretovat ony standardy takovým způsobem, že se to nejenže nedá adekvátně popsat, ale troufám si tvrdit, že lepší triové hraní jsem dosud ještě neslyšel! Třeba to, co udělali se slavnou Shorterovou peckou „Footprints“, jíž vystoupení zahajovali, to bylo neslýchané – z úvodního free-jazzového vření se vyloupne patřičně emotivní lidový motiv a vzápětí vybuchne onen známý motiv jak jaderná bomba! A pak už s nelíčenou rozkoší celou kompozici rozvíjejí, košatí, drtí, dynamizují, hladí, zdrsňují…až k vyvrcholení v podobě eruptivního sóla na bicí. Nebo způsob, jakým trio uchopilo tolikrát už zprofanované „Norské dřevo“ od Beatles, to bylo neslýchané! Trio také neváhalo rozcupovat a´la Cecil Taylor slavné mexické bolero „Besame Mucho“ a obligátní hancocovské funky téma z Cantelope Island ve skutečném energetickém amalgámu „Kamenem do kosti“, jak to vtipně nazval Otta Hejnic. Ten zde doslova vykouzlil dlouhé a nápadité bubenické sólo, a to za kongeniální podpory Krajňáka a poté i Ragana. A ještě jedním aspektem bylo vystoupení Hejnicova tria výjimečné! Ondrej Krajňák zde důstojně pokřtil své jedinečné sólové album „ForevErnest“, které osobně považuji za jazzovou událost roku – z něho zahrál stěžejní skladbu „Remembrance“. Zkoušeli jste někdy vybrousit z kapky rosy briliant? Ondrej to dokáže…

…Ale já jsem pak nedokázal „přepnout“ na vystoupení druhého tria dne. Naštěstí JIŘÍ ŠIMEK TRIO se velmi snažilo a především bubeník Roman Vícha svým sice robustním, ale přitom pestrým hraním držel jazzovou laťku obstojně vysoko. Baskytarista Rastislav Uhrík hrál takový ten standard, jenž sice neurazí, ale ani neoslní, respektive nezanechá ve vás prakticky žádné dojmy. A lídr, kytarista Jiří Šimek sice hrál na elektrickou kytaru nápaditě a pestře, ale nedal ani ránu bez těch všech mašinek a hejblátek, což byla škoda, protože když trio ubralo na elektrifikované intenzitě a Šimek hrál více prsty, jejich hudba se mi líbila dokonce náramně! Takhle připomínal příliš tu Charlieho Huntera, tu Johna McLaughlina, tady zase Jimiho Hendrixe, o Billu Frisellovi či Johnu Scofieldovi ani nemluvě, zvlášť, když dělá i jejich věci („Blues For L.A.“, „Jungle Fiction“). Zazněly i skladby, jež hraje s kapelou Muff, jako např. „Being There“, „Davis Meddley“ či „Libanon“. Podařené vystoupení, to ano, ale přiznám se, že jsem byl stále v dobrovolném zajetí předchozího zážitku, takže se omlouvám, pokud jsem nevěnoval Šimkovu triu tolik pozornosti, kolik si pravděpodobně zasloužil…