2.října se v Pardubicích uskutečnila jedinečná performance, jaké jsou v našich luzích a hájích ještě poměrně vzácné – ve velmi specifickém industriálním prostředí Gočárových Automatických mlýnů vystoupil v rámci nonkonformní přehlídky Automatické kulturní mlýny 2, jež pořádá dramaturgicky velmi ambiciózní pardubické Divadlo 29, AUTOMATICKÝ IMPROVIZAČNÍ ORCHESTR. Tento proměnlivý soubor sdružuje protagonisty tzv.volné improvizace (free-improvising) z naší domácí scény. Ta se poslední roky utěšeně rozrůstá, a to díky také hudebníkům ze zahraničí, kteří si jako nové působiště zvolili především Prahu.
Šest hudebníků se rozmístilo na různých místech ve dvou provozních patrech mlýna, stejně tak pět tanečníků a především tanečnic. Ti všichni se snažili zvuky, tóny a pohybem vyjádřit duši jedinečného prostoru a zároveň před návštěvníky, kteří mohli volně procházet a setrvávat dle libosti, probíhala skutečně ad hoc bezmála čtyřhodinová performance! Účinkující místa svých tvůrčích projevů také střídali a zároveň vytvářeli proměnlivá uskupení, od one-man až po kvarteto, přičemž hudbu jste na jakémkoli místě slyšeli kompletně. Ta většinou nesklouzávala k disharmonické podobě, naopak – byla velmi poslouchatelná, křehká, ale nepodbízela se, nemusela sládnout, neboť jejím záměrem nebylo jít vstříc posluchači, ale prostředí, místu, kterému právě v tomto okamžiku každý z protagonistů a všichni pak pospolu vzdávali nejen hold, ale pokoušeli mrazivý industriální svět vůkol oživit, vdechnout mu duši, zhmotnit slunce…ano, slunce, to není ode mne projev new-age okouzlení, nýbrž pokus vysvětlit můj rostoucí slastný pocit tepla. A nejen vnitřní pocit, ale také optické, tudíž fyzické zhmotnění, protože osvětlovač zde odvedl vynikající práci, všechna čest!
Jako hudební recenzent se nehodlám pouštět do hodnocení taneční složky takové performance. Tanečníci a tanečnice byli mladí, vitální, cele ponořeni do sebe, do svých těl, do zvuků, hudby, světla, prachu, mouky a dechu. Bylo patrné, že se hudbou nechávali inspirovat, ale zároveň inspirovali muzikanty, což se samozřejmě pozitivně podepsalo na emocionalitě, srozumitelnosti sdělení a vůbec kvalitě performance. Hudebníci pak komunikaci dotáhli až, nebojím se to tvrdit, k dokonalosti! Petr Vrba (trubka, elektronika), Matěj Kratochvíl (fujara, klarinet, sax), George Cremaschi (kontrabas, elektronika), Ken Ganfield (elektronika), Jaroslav Tarnovski (elektronika a ozvučené objekty), tady navíc posíleni o pardubického Zdeňka Závodného (basklarinet, sax), vytvářeli chvílemi až mysticky oparné plochy, přičemž nikdy nesklouzli k prvoplánovosti a laciným efektům, dokázali i patřičně „zdrsnět“, ale nikoli zbrunátnět či dokonce zbrutálnět – šlo spíše o zvukové výlety do nelidského světa průmyslového vězení, jež je schopno probudit to děsivé v našem podvědomí – aby pak v pravý čas zvítězila lidskost a lidská touha po kráse. Zdůrazňuji: KRÁSE! Nikoli KÝČI…