2.října se v Pardubicích uskutečnila jedinečná performance, jaké jsou v našich luzích a hájích ještě poměrně vzácné – ve velmi specifickém industriálním prostředí Gočárových Automatických mlýnů vystoupil v rámci nonkonformní přehlídky Automatické kulturní mlýny 2, jež pořádá dramaturgicky velmi ambiciózní pardubické Divadlo 29, AUTOMATICKÝ IMPROVIZAČNÍ ORCHESTR. Tento proměnlivý soubor sdružuje protagonisty tzv.volné improvizace (free-improvising) z naší domácí scény. Ta se poslední roky utěšeně rozrůstá, a to díky také hudebníkům ze zahraničí, kteří si jako nové působiště zvolili především Prahu.

Šest hudebníků se rozmístilo na různých místech ve dvou provozních patrech mlýna, stejně tak pět tanečníků a především tanečnic. Ti všichni se snažili zvuky, tóny a pohybem vyjádřit duši jedinečného prostoru a zároveň před návštěvníky, kteří mohli volně procházet a setrvávat dle libosti, probíhala skutečně ad hoc bezmála čtyřhodinová performance! Účinkující místa svých tvůrčích projevů také střídali a zároveň vytvářeli proměnlivá uskupení, od one-man až po kvarteto, přičemž hudbu jste na jakémkoli místě slyšeli kompletně. Ta většinou nesklouzávala k disharmonické podobě, naopak – byla velmi poslouchatelná, křehká, ale nepodbízela se, nemusela sládnout, neboť jejím záměrem nebylo jít vstříc posluchači, ale prostředí, místu, kterému právě v tomto okamžiku každý z protagonistů a všichni pak pospolu vzdávali nejen hold, ale pokoušeli mrazivý industriální svět vůkol oživit, vdechnout mu duši, zhmotnit slunce…ano, slunce, to není ode mne projev new-age okouzlení, nýbrž pokus vysvětlit můj rostoucí slastný pocit tepla. A nejen vnitřní pocit, ale také optické, tudíž fyzické zhmotnění, protože osvětlovač zde odvedl vynikající práci, všechna čest!

petr vrba

Jako hudební recenzent se nehodlám pouštět do hodnocení taneční složky takové performance. Tanečníci a tanečnice byli mladí, vitální, cele ponořeni do sebe, do svých těl, do zvuků, hudby, světla, prachu, mouky a dechu. Bylo patrné, že se hudbou nechávali inspirovat, ale zároveň inspirovali muzikanty, což se samozřejmě pozitivně podepsalo na emocionalitě, srozumitelnosti sdělení a vůbec kvalitě performance. Hudebníci pak komunikaci dotáhli až, nebojím se to tvrdit, k dokonalosti! Petr Vrba (trubka, elektronika), Matěj Kratochvíl (fujara, klarinet, sax), George Cremaschi (kontrabas, elektronika), Ken Ganfield (elektronika), Jaroslav Tarnovski (elektronika a ozvučené objekty), tady navíc posíleni o pardubického Zdeňka Závodného (basklarinet, sax), vytvářeli chvílemi až mysticky oparné plochy, přičemž nikdy nesklouzli k prvoplánovosti a laciným efektům, dokázali i patřičně “zdrsnět”, ale nikoli zbrunátnět či dokonce zbrutálnět – šlo spíše o zvukové výlety do nelidského světa průmyslového vězení, jež je schopno probudit to děsivé v našem podvědomí – aby pak v pravý čas zvítězila lidskost a lidská touha po kráse. Zdůrazňuji: KRÁSE! Nikoli KÝČI…

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..