Nové album IQ+1 objevuje duši prahudby

Nové album IQ+1 objevuje duši prahudby

Volně improvizační sdružení IQ+1 vydalo v těchto dnech u Polí5 zbrusu nové album! Od zbytečných ornamentů oproštěný, ale přesto „hutný“ digipackový obal plně odpovídá hudebnímu obsahu discu. Čtyři kompozice o celkové stopáži necelých 47 minut, jež na sebe volně navazují, nemají jména. Nepotřebují je. Když jsem se dotazoval lídra kapely Petra Vrby, jak by je přesto pojmenoval, odvětil mi jednoduše: „I“, „Q“, „+“ a „1“.

3287Celá nahrávka je dílem kolektivní improvizace všech protagonistů (a to včetně tanečnice Kateřiny Bilejové s body weather, která byla natáčení přítomna, a byla tak nedílnou součástí tvůrčího procesu). Kromě již zmíněného Petra Vrby s klarinetem a trubkou tvořili tvůrčí improvizační tým Georgij Bagdasarov (vintage turn-table, baryton sax, kytara), Jana Kneschke (housle, FX), Jára Tarnovski (analogové syntezátory, theremin, kalimba, perkuse, FX) a Michal Zbořil (analogové syntezátory, kalimba). Všichni tito protagonisté vytvořili společně úžasné zvukové magma, které je hudbou, ať už se to někomu líbí nebo ne! Samozřejmě, že jde především o zvuky, ale ty už považoval za „nejpřirozenější“ a „nejpravdivější“ hudbu třeba John Coltrane (pokud bychom měli zůstat jen v hájemství jazzu). Free improvizátoři vytvářejí tzv. elektroakustickou hudbu, s prvky tzv. hudby konkrétní, to jest hudbu, vytvářenou společně akustickými a elektronickými nástroji, popřípadě akustickými zvuky, přetvořenými elektronikou, kdy i hluk a jakýkoli industriální zvuk je zároveň nedílnou součástí takové hudební masy. Oba tyto přístupy skýtají nepřeberné zvukové, to jest tvůrčí možnosti – ovšem za předpokladu, že s nimi nakládají MUZIKANTI, nikoli jen technici. Když dokáží ze zvukových ataků vytvořit hudební koláž, jež drží pohromadě, má tudíž nějaký tvar, vyvíjí se, košatí, někam směřuje. A toto všechno na novém albu IQ+1 najdete mírou vrchovatou. Dokonce si troufám tvrdit, že tak vynikající desku v tomto žánru jsem neslyšel od dob, kdy jsem do sebe nasával třeba Vladimira Ussachevského či Jeana Schwarze! A to už je pěkná řádka let…A vznikla v českých luzích a hájích!

Nejdelší kompozicí je ta druhá v pořadí (16 minut), nejkratší pak ta následující (pouze necelé 4 minuty) – ale to není podstatné. Ať už ta, nebo ona, všechny mají v sobě zakódovánu jakousi duši „prahudby“, kdy hudba vznikala spontánně, vytvářena vším, co tvůrci přišlo do ruky. A je zcela lhostejné, zda jde o naturální, respektive akustické, či elektronické zvuky! Když těch tvůrců je v jednom okamžiku více, je nutná zcela otevřená komunikace mezi všemi, zároveň každý sám se sebou, přičemž musí všichni ctít přirozený a logický vývoj a vědět, co všichni dohromady a každý zvlášť vlastně chceme vyjádřit!
Úvodní kompozice vychází z elektroakustické změti, z níž se postupně vylupují dechové nástroje. Toto zvukové magma je neobyčejně barevné a v souzvucích dokonce velmi lahodné. Klarinetový part Petra Vrby evokuje chvílemi marocké domorodce z Joujouky! Skladba dokáže také až vesmírně pulsovat nápaditým využitím jakýchsi mikrorepetic. Druhý track (jak již bylo řečeno, nejdelší) je postaven více na půdorysu industriálním a noise, ale trubka a baryton sax vše náležitě polidšťují. Tady to kvílí, kníká, mrouská, huhlá, chroptí, škrábe, brousí, drásá, trhá, hladí. Není podstatné, co který nástroj či elektronická mašinka vyluzuje, vše je striktně (t.j. ústrojně) podřízeno celkovému výrazu neobvykle intenzivní hladiny expresí a zvukových ataků. Třetí skladba, vlastně miniatura v kontextu desky, je založena na efektním elektronickém pulsu se zvukomalebnými vlnami dechových nástrojů. Závěrečná kompozice pracuje s gradující a houstnoucí pulsací a s minimalistickými figurami, jež se postupně mění v surrealistickou koláž, dosti industriálně drsnou, s úžasnou free-jazzovou sekvencí s barytonem, se zdánlivě neměnnou podkladovou strukturou, tvořenou především elektrickou kytarou, v níž ale pozorné ucho odhalí pestrou změť mikrostruktur. Posléze dochází ke zvolnění, posluchač může vydechnout a nechat se unášet klarinetovými náladami, aby ho pak v závěru pohltily lupance a drony, které však opět zhoustnou v elektronickou kaši pořádně husté konzistence. Všimněte si ústředního podkladového zvuku: sugestivně evokuje něco jako volání dravců. Samotný konec je pak zábleskem nebeského klidu…

A tak nezbývá nic jiného, než CD pustit znovu! A vsadím se, že tam naleznete zase něco nového, nebo jiného!