Splnil se mi jeden z mých největších hudebních snů, to musím předeslat! Snil jsem o tom hlavně v hlubokých 80.letech, kdy jsem díky Maďarské kultuře na Národní třídě objevil minimalismus. Zatímco u nás se studenti hudebních škol vyhazovali za tuto „úchylku“ ze studií, já si mohl jako pouhý „konzument“ obstarávat tuto „úpadkovou“ hudbu, kterou v Maďarsku provozovali a dokonce natáčeli soubory jako Group 180 či soubor bicích nástrojů Amadinda.

Nemohl jsem tušit, že jeden z hlavních představitelů této hudby, jehož jsem toužil spatřit a slyšet na vlastní oči a uši, se stane vlastně „středním proudem“, že ho bude znát každý od Aše až po Čiernou pri Čope, a to hlavně díky jeho filmové hudbě, takže se sen mohl stát skutečností, realitou, ale poněkud již vybledlou, že se ona revoluční jedinečnost jeho hudby stane nedílnou součástí šoubyznysu: PHILIP GLASS! Přitom minimalismus jsem tehdy vnímal jako osvěžující protipól již poněkud vyčpělým hudebním žánrům, včetně jazzu a rocku. Zkrátka tenhle „styl“ uchopení hudební materie skrzevá repetice a mikro (protože téměř nezaznamenatelné) variování a posuny je pln protikladů…

Tento „největší a nejúspěšnější současný americký skladatel“ (jak říká hudební experimentátor Michal Nejtek s neskrývaným despektem, že „nejúspěšnější, to ano, ale to je tak všechno…“) vystoupil se svým ansámblem dne 16.srpna v rámci festivalu nové a experimentální hudby Ostravské dny! Byl to otevírací koncert tohoto v evropském měřítku jedinečného festivalu (za nímž stojí skladatel Petr Kotík, Čech s americkým rozměrem), jenž se odehrál v industriálním prostoru Multifunkční auly Gong v Dolní oblasti Vítkovic, bývalém ocelovém srdci země, které však dotlouklo, aby zde mohl pulsovat život. PHILIP GLASS ENSEMBLE zde interpretoval rozměrnou, téměř čtyřhodinovou kompozici „MUSIC IN 12 PARTS“, již Glass napsal v letech 1971-74, tedy ještě v letech skutečně „experimentálních“. Nutno dodat, že díky ranému minimalismu vznikl třeba acid-rock, stejně tak byl živnou půdou pro elektronickou hudbu, hlavně house! A jak popsat provedení skladby, kde tvůrce vystřídal různé repetitivní techniky a která je považována za vrchol Glassova minimalistického snažení, jež započalo již v polovině 60.let? Začněme poněkud encyklopedicky:

Kompozice je psána pro sedmičlenný ansámbl, který obsluhuje tři elektronické klávesové nástroje, dvě flétny, čtyři saxofony (2x sopránka, po jednom altka a tenor) a jeden ženský hlas. Jen klávesy jsou slyšet po celou dobu, dechové nástroje se střídají v různých sestavách. Klávesy navíc nehrají unisono, takže rytmický spodek je mnohdy až zběsile hutný. Glass svůj ansámbl diriguje od kláves, podstatné změny avizuje kývnutím hlavy. Je však patrné, že je soubor i tak sehraný do podoby jediného a neumdlévajícího organismu. Kromě Glasse a nepostradatelného jevištního zvukového technika ansámbl tvoří Michael Riesman (klávesy), Mick Rossi (klávesy), dechaři Jon Gibson, Andrew Sterman, David Crowell a sopranistka Lisa Bielawa.

Nyní pokračujme chronologicky, a to časově tak, jak se interpretace skladby odvíjela, co se postupně dálo:

  • 18.00 – Začíná to pěkně „od podlahy“. Dvě flétny zvuk změkčují, chutnají skutečně až lahodně, zatímco altsaxofon vytváří vlny, jež se dmou místy s větší vervou, než by bylo záhodno. Postupem času se to však srovná až téměř k dokonalosti. Zpěvaččin part je dost obtížný a zdá se zprvu, že nepostradatelný, neboť neutuchá.
  • 18.26 – Všechno se to ještě více zrychlí. Altka zůstává, místo jedné flétny nastupuje sopránka. Zpěvačce dochází hlas, jako by toho měla „plné kecky“, stále častěji svůj part přerušuje a zvlažuje hrdlo.
  • 18.41 – Saxofonový zvuk je posílen o další sopránku, teď to zní jako splašený dudácký soubor se speed-metalovou rytmikou. To trvá něco přes patnáct minut. Pak je konec prvního „setu“ a následuje čtvrthodinová přestávka.
  • 19.15 – Začíná druhá část, zprvu lyričtěji a bez zpěvačky.
  • 19.25 – Velký zlom, zvuk opět robustní, zpěvaččin soprán vše zjemňuje, zatímco nastupuje flétna a místo altsaxofonu tenor. Dechy se tudíž nově zabarvují, navíc znějí v táhlých vlnách, různě dlouhých a proměnlivých.
  • 19.35 – Hudební masa zlyričťuje (dá-li se to tak říci), flétnu nahrazuje altka.
  • 19.45 – Vše se zahušťuje, dechové vlny se mění spíše v poryvy, rytmus připomíná předivo.
  • 19.50 – Změna dynamiky, důraz se přelévá více na lichou dobu a klávesista Riesman vokálně podporuje sopranistku, ale v důsledném kontrapunktu. Zpěvačka zde má svůj vrcholný part a ani jednou nepřerušuje! Podle mne nejúžasnější část skladby!
  • 20.10 – Nástup lyričtějších barev, výrazná flétna, saxy a vokál v poryvech, jež se místy mění až v droboučké chorálky. Myslím, že v těchto závěrečných deseti minutách druhého bloku zaznívá nejvýrazněji duchovní rozměr, pakliže o něj Glass skutečně usiloval.
  • 20.20 – Začíná hodinová přestávka. Přemýšlím o tom, že Laurie Anderson měla pravdu, když minimalismus charakterizovala jako „minutu, kterou tvůrce natáhne na délku hodiny“. V případě Glassovy Hudby ve 12 částech jde navíc o melodii, umně rozsekanou na drobno, přičemž se pak ony jednotlivé tónové „odřezky“ různě repetitují a variují. Zároveň mne však jímá obava, že nebýt tak robustního rytmického základu, jenž je vskutku „výživný“, tak by se posluchač „ukousal“ nudou, hlady…
  • 21.20 – Začátek svižný, v podstatě navazuje na předchozí část.
  • 21.25 – Změna. Hodně saxofonový zvuk, avšak místo sopránky flétna. Saxy ve vlnách, flétna v poryvech – evokuje to legendární Rzewského „Atticu“.
  • 21.39 – Zlom! Rytmus zhoustne ještě víc, flétnové kaskády se zakusují do táhlých souzvuků saxofonů a vokálu.
  • 21.50 – Čekám na něco překvapivého, něco, co mi vyrazí dech. Zdá se mi, že škála repetic je již vyčerpána. Ztrácím koncentraci, tudíž se zaměřím alespoň na zpěvačku. Zpívá něco jako „sínus, synu, sínus…“
  • 22.00 – Zpěvačka odchází! Co budu dělat? Naštěstí dochází k podstatnému zlomu, sound evokuje onen trojlístek geniálních Reggiových filmových dokumentů, chvílemi se rojí sršni, je co poslouchat!
  • 22.15 – Konec, patnáctiminutová přestávka, poslední. Trochu se protáhne.
  • 22.35 – Ansámbl zní lyričtěji, hudba je pomalejší, výrazně saxofonový zvuk.
  • 22.38 – Změna až v kousavý, přeskakující, jakoby dronový zvuk. Glass s tímto efektem velmi nápaditě pracuje! Chrochtám posluchačským blahem!
  • 22.50 – Přichází zpět zpěvačka. Už ani nemusí…
  • 22.51 – Nastupují až tonální plochy! Zpěvaččin soprán podmalovávají dvě flétny a altsaxofon, slyším dokonce Vltavu. Zní to skoro podbízivě. Ale musím přiznat, že je to až nakažlivě chytlavé!
  • 23.11 – Opět změna, přidává se sopránsax, flétna je nahrazena pikolou, zpěvačka už jen dokresluje. V závěru zazní zvuková přesmyčka, s níž se stále dokola pracuje, všechno to postupně syntetizuje ve všechny repetitivní formy, jež dosud zazněly, včetně posunů a dronů.
  • 23.33 – Konec. Definitivní. Více jak tisícovka posluchačů bouřlivě tleská a povykuje ve stoje.

Evidentně nejen mně se splnil jeden ze životních snů…

I když jsem jako posluchač mnohem dál, než v těch osmdesátých letech, ačkoli v minimalismu upřednostňuju spíše Reicha, LaMonte Younga, Nymana, Bryarse, Rileyho či Adamse, byl „živý“ poslech „Music In 12 Parts“ Philipa Glasse nefalšovaným zážitkem, byť rozporuplným. Možná právě proto!

Foto: Alice Hrbková

Další podobné články

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..