Za jeho nejlepší album je považováno to, které vydal již v roce 1967 a kterým se zařadil mezi „květinové“ děti, vedle Janis Joplin, Jimiho Hendrixe, The Doors, Grateful Dead – „Forest Flower“. V letošním roce (narodil se 15.března 1938) dosáhl věku 75 let. Většina odborníků se shoduje na tom, že dovršením tohoto věku začíná stáří člověka. Jenže CHARLESI LLOYDOVI, ačkoli toto příjmení je původně welšské, koluje krev africká, indiánská (Cherokee), mongolská a irská, takže má čtyři životy! Zaplaťbůh…Na jazzovém festivalu v Garaně, v srdci rumunských hor, v německém Banátu (proto Wolfsberg, Vlčí hora), vystoupil Charles Lloyd poprvé v roce 2008. Byl natolik okouzlen, že napsal skladbu „Garana Woods“, již zahrál při svém letošním návratu. A triumfálním návratu. Oslavil zde své „přelomové“ narozeniny podruhé. Poprvé to bylo v Metropolitním muzeu v New Yorku.

Tady v horách měl na svou počest celou výstavu svých portrétů, jež namalovala výtvarnice ELISABETH LILI OCHSENFELD, která žije sice v Temešváru, ale tady v Garaně vlastní se svým mužem dům, jenž upravili do podoby výstavní galerie Arthouse Wolfsberg. Se svými rodiči emigrovala jako holčička v roce 1986 z Rumunska do Německa, dostalo se jí toho nejlepšího vzdělání, žije ve Frankfurtu nad Mohanem, aby se pak vracela domů jako umělecky i lidsky svobodná žena.

„Viděla jsem v lednu na internetu zprávu, že Charles Lloyd se chystá oslavit své 75.narozeniny v Metropolitním muzeu. Říkala jsem si, jaký je to úžasný nápad! On, taková hvězda, a slavit bude zrovna tady, mezi obrazy,“ začíná své vyprávění Elisabeth. Sedíme na verandě jejího domu a zároveň galerie v Garaně. Je nádherně, slunce mění víno v křišťál a hostitelka je šťastná a září jako démant. Vybaví se mi Ferlinghettiho verš o světě jako báječném místě k narození a dělání všeho možného. A také nemožného. Elisabetin nápad se zdál být nemožný. Věděla, že Charles Lloyd se má v Garaně v červenci zase objevit. Bylo by to nádherné, přivítat ho výstavou jeho portrétů! Byl by znovu obklopen obrazy…Pod prostým, ale výmluvným názvem „Happy Birthday, Mister Charles Lloyd!“ Slova, která bývají tolikrát neupřímná a vyprázdněná, by se znovu naplnila pravým smyslem…“Tušila jsem, že je to nádherný a skromný člověk, jinak by nemohl hrát tak krásnou hudbu. S přibývajícím časem, kdy jsem se víc a víc nořila do procesu uskutečňování svého snu, se tato moje představa o něm nejen potvrdila, ale také vrchovatě naplnila a byla dokonce překonána,“ pokračovala výtvarnice. „Sháněla jsem o něm materiál, kde všude se dalo, samozřejmě nejvíc na internetu. Požádala jsem o pomoc Mária Giuru (hlavní organizátor jazzového festivalu v Garaně – pozn.autora) a ten byl nadšen mým nápadem a pomohl mi v kontaktování samotného Lloyda.“ Ten jí poslal ty nejlepší fotky, takže Elisabeth měla podkladový materiál konečně kompletní a mohla se pustit do práce. Malovala nepřetržitě 3 dny. „Tři dny a noci pouze tahy štětcem, Lloydova hudba z desek a krátký, horečnatý spánek mezi jednotlivými portréty. V celém domě panovala zvláštní, magická nálada,“ dodala umělkyně. Vzniklo takhle devět portrétů, na nichž převládala zelená a žlutá barva jako vyjádření mysli a pocitů tvůrce při vstřebávání hudby této jazzové legendy.

Okamžitě, jak přijel Lloyd do Garany (i se svou neobyčejnou ženou Dorothy), chtěl se s Elisabeth vidět. Vedle pódia byla zřízena improvizovaná výstavní síň, kam byly umístěny její portréty. Jazzman byl okouzlen. Nechápal, jak je možné, že ho Elisabeth tak dokonale zná! Možná až v tento okamžik si Charles Lloyd plně uvědomil, jak silná, mocná a všeříkající je jeho hudba…“Když jsme se konečně střetli tváří v tvář, vzal mne do náruče, a to dost silně. Překvapilo mne to, nečekala jsem to, asi jsem se i lekla.“ Její hlas se při vyprávění právě v tomto místě prolomil, bylo patrné, že je silně dojata, a v očích se jí dokonce zaleskly slzy. Jen na okamžik se odmlčela, odvrátila se, ale pak pokračovala: „On si toho všiml, že mne asi vyděsil, a zašeptal mi: Promiň mi to, neměj ze mne strach, žádný strach…A já mu rozechvěle odpověděla: To není strach, jsem plná silných emocí!“

Ano, emoce! Dnes se příliš nenosí, nejsou in. Zvláště ty, co se rodí tam v té neustále devastované krajině srdce. Krajině, která je naštěstí v některých lidech tak rozměrná, že je nezničitelná. A ti mají i na rozdávání. Charles a Elisabeth patří mezi ně…

Další podobné články

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..