Reportáž z hor, kde dávají dobrou noc vlci a jazzové hvězdy - 3.festivalový večer

Reportáž z hor, kde dávají dobrou noc vlci a jazzové hvězdy – 3.festivalový večer

Třetí festivalový večer na Vlčí hoře v srdci rumunských hor otevřel izraelský PETER WERTHEIMER QUARTET. Pětašedesátiletý Peter Wertheimer pochází z Rumunska (byl kmenovým členem souborů Johnnyho Raducanu a Mariuse Poppa), ale v roce 1977 emigroval do Izraele, kde se stal jedním z nejvýraznějších a nejvlivnějších jazzových saxofonistů. O jeho interpretačních kvalitách svědčí např.i to, že pro něj dokonce izraelský skladatel Rafi Kadishson napsal v roce 1996 obsáhlé „Concerto For Peter And Orchestra“! Jeho kvartet dále tvoří trojlístek neobyčejných hráčů: pianista Nachum Pereferkovich (ročník 45, původem Lotyš, od roku 1971 žije v Izraeli, a pokud koncertně zavítá do židovského státu jakákoli americká jazzová hvězda, vyžaduje právě jeho!), bubeník Guy Ben Barak (hraje stabilně s izraelskou legendou Eli Magenem) a baskytarista Edmond Gilmore (o generaci mladší Newyorčan, jenž studoval hudbu v Izraeli a nakonec tam zůstal, proslavil se spoluprací s Bobem Mosesem a minimalistou Stevem Reichem!). Kvartet předvedl znamenitý a nadčasový straight-ahead jazz a hard-bop, Wertheimer střídal tenora, altku i sopránku, v baladách připomínal Coltranea, také ho úžasně interpretoval („India“), dokázali plnokrevně uchopit i blues. Obecenstvo rozpálili k bouřlivým ovacím ve stoje!

U nás dobře známý polský pianista PAWEL KACZMARCZYK se svým souborem AUDIOFEELING BAND pak doslova triumfovali! Kaczmarczyk píše nápaditě strukturované a prokomponované kompozice, jež vyžadují maximální soustředění všech hráčů, neboť gradace, proměnlivá dynamika a vypjaté kontrasty dávají teprve těmto skladbám patřičnou sílu a kouzlo. Doslova vás vtáhnou do svého víru a vyplivnou vyčerpané a zároveň omámené. A šťastné…Vedle kapelníkova živočišného a mnohdy až extravagantně uchopeného (a drceného) piana tvrdí tuhle efektní a přitom náročnou muziku saxofonista Grzech Piotrowski, basista Maciej Adamczak a bubeník David Fortuna. Už jejich album pro vydavatelství ACT Music (po Stankovi a Wasilewskim jsou třetími Poláky v této prestižní jazzové stáji!) „Complexity In Simplicity“ z roku 2009 naznačovalo, jaká jaderná energie se v tomto kvartetu skrývá. Ale naživo jde o energii ještě o řád výše! Troufám si tvrdit, že byli pro rumunské obecenstvo největším překvapením. Však je nechtěli pustit z pódia! Netušili ještě, že kvůli Kaczmarczykovi hlavní hvězda večera začne s téměř hodinovým zpožděním!

Ale to ještě přišli na řadu litevští DAINIUS PULAUSKAS GROUP. Třiapadesátiletý kapelník je ve své domovině nejuznávanějším pianistou – v roce 2000 natočil dokonce album sólového piana „Moods“ a o rok později vystoupil v Praze v rámci Festivalu jazzového piana. Jeho šestičlenná skupina však hraje progresivní fusion s dechovou sekcí, a to již od roku 1996! Kromě elektronických klávesových nástrojů Pulauskase tvoří šťavnatý sound Valerijus Ramoska (trubka), Rimantas Brazaitis (tenorsax), Alexander Raichenok (altsax), Domas Aleksa (bass) a Linas Buda (bicí). Na svém kontě již mají pět alb a na koncertě zazněly skladby především z alb „Colours“ (2004) – odtud několik mistrně gradovaných balad především se sóly trumpetisty a´la Miles Davis – a „Orca“ (2007), přičemž bylo evidentní, jak je kapela sehraná a „vyhraná“. A jejich funky jízdy se bez nadsázky vyrovnaly i Landgrenovým Funk Unit. Podařené vystoupení, které ještě dlouho doznívalo, neboť se musel ladit klavír, který předtím Pawel Kaczmarczyk totálně rozladil. A ladičovi to trvalo skoro hodinu! (A přitom ten ladič pian byl víc ladič jak pijan, abych sem vpašoval taky trochu humoru, Felix Holzmann mi promine…ale určitě by se nezlobil.)

Vychladlí (ba téměř zmrzlí, hory jsou holt hory, léto neléto!), ale natěšení posluchači se přesto bez problémů dokázali vnořit do osamělého piana hlavní hvězdy, kterou nebyl nikdo jiný, než norská legenda BUGGE WESSELTOFT! Ten má na svém kontě již čtyři alba sólového piana, především z toho posledního, „Songs“ (2011), čerpal materiál pro svůj samostatný set. Využil plně všech výrazových i dynamických rejstříků klavíru, od křehkých, perlivých zurčení až po severské bouře. Z těchto toků se vylupovaly silné melodické motivy, jež čerpaly nejen ze skandinávské melodiky, ale také jazzových standardů. Zněl osobitě, zcela jinak než američtí klavírní jazzoví stylotvůrci. Jen kdyby tento introvertní hudební zážitek místy nerušily na plné pecky puštěné vysílačky ochranky, což byla ale jediná vada na kráse dokonce v průběhu celého festivalu – nehledě na to, že po rázné domluvě jednoho z posluchačů, který vypadal jako lesní divožák, jemuž se také dostalo patřičných ovací ostatního posluchačstva, se ochranka polepšila! Wesseltoft se naštěstí nenechal vyrušit ze své nádherné klavírní meditace…

Závěr třetího festivalového večera připadl norskému triu IN THE COUNTRY. Ti letos oslavují 10 let existence, a hlavně díky posledním, doslova triumfálním třem letem mají na svém kontě již na 160 koncertů ve více než 20 zemích (včetně loňského turné po Spojených státech), půltucet úspěšných alb a videí, spoustu ocenění a v Garaně (v Rumunsku vystupovali vůbec poprvé) zapůsobili doslova jako zjevení. Páteří jejich vystoupení bylo letošní album tria (a u koho jiného, než u ACTu) „Sunset Sunrise“, podpořené filmovou projekcí vesměs abstraktního charakteru s přírodní, romantickou a lehce erotickou tématikou. In The Country tvoří fenomenální pianista Morten Quenild, kontrabasista Roger Arntzen a bubeník Pal Hausken. Je až neuvěřitelné, kolik znamenitých klavírních trií (a nejen jich) plodí tato nevelká severská země! Dovolte mi v této souvislosti několik málo statistických čísel: v pětimilionovém Norsku se každý rok uskutečňuje více než 400 hudebních festivalů, z toho 20 pouze jazzových! Ano, pak se mohou rodit zázraky! Ale zpět k In The Country: využívají zhusta, ale organicky a tvořivě samplovaných a živých elektronických zvuků, úžasně své kompozice gradují a vrství, aniž by kopírovali bájné E.S.T. Dokonce dojde i na písňový útvar, kdy bubeník prokazuje své vokální kvality (připomíná Syda Barretta) a celé je to zahaleno do jakési psychedelické snovosti. Vystřihnou též instrumentálku, jež se neklamně hlásí k raným Pink Floyd! V bouřlivě vytleskaném přídavku mne trio potěšilo instrumentálním uchopením nejkrásnější písně Dire Straits „Brothers In Arms“…
Chlad vůkol sice sílil, ale já hořel!