Není tu zdánlivě nic. Jen hory, ovce, krávy, malá víska, byť jako ze škatulky, patřící do německého Banátu, obdoby nedalekého Banátu českého, osídleného v 19.století neuvěřitelně houževnatými a pracovitými lidmi. Jmenuje se Garana, německy nazývaná Wolfsberg (Vlčí hora). Leží na hranici malebného národního parku Semenic a do nejbližšího města (Resita) je to 32 km. Přesto se tady ve dnech 11.- 14.července (tedy od čtvrtka do neděle) uskutečnil již sedmnáctý ročník jazzového festivalu, na kterém vystupují skutečné jazzové hvězdy!
Festival má jednu jedinou scénu, sedí se v amfiteátru za rančerskou hospodou převážně na kládách a v sobotu se sem vměstnalo na 6 tisícovek jazzových příznivců! Založil ho v roce 1996 MARIUS GIURA, rozhlasová celebrita z Temešváru, a na organizaci festivalu se podílí celá jeho rodina a od roku 2004 také velmi agilní kulturní nadace Jazz Banat. Marius v jednom z rozhovorů říká, že finanční a grantové pokrytí posledních ročníků jsou v důsledku hospodářské krize čím dál více podobny absurdním výjevům z Kafkových povídek. Dokonce to letos vypadalo, že Temešvár nedá na festival ani korunu! Naštěstí „ti nahoře“ nakonec dostali rozum…
…letos zde na jednom pódiu ve stejný večer stáli dva hudebníci, kteří získali dohromady 25 cen Grammy!
Když naše „česká výprava“ (čítající 6 dospělých, dvě děti a jeden pes) s jednodenním předstihem přijela na místo, bylo pokládání nové (tudíž konečně asfaltové) pokrývky silnice v plném proudu. Druhý den, kdy měl začít festival, byli silničáři přesně tam, kde se začali sjíždět stovky návštěvníků! Začal slušný zmatek. Do toho vyháněli pastevci svá stáda krav a ovcí, jejichž cesta na šťavnaté pastviny vedla z části po této silnici. Než jsme se však vrátili z výletu do Resity, byla silnice hotova! A bylo to vskutku potřeba! Před dvěma lety přijel Avishai Cohen z Resity, kde byl ubytován, ke svému vystoupení v Garaně s několikahodinovým zpožděním, dost otrávený, ba zpruzený. Nechápal, kde se to ocitl. Ale v okamžiku, kdy po půlnoci začal hrát, už to věděl…a z pódia slezl až po třech hodinách!
Pomalu, ale nezadržitelně vzniklo podél místního potoka opět stanové velkoměsto. Tam bylo hygienické zázemí v podstatě nijaké. Bylo však evidentní, že porostu, včetně vzrostlých jehličnanů, to prospívá. V areálu amfiteátru se kromě komerčních, převážně gastronomických stánků, nacházely také dvě toalety, oproti minulým ročníkům za poplatek (na naše 3 koruny). Mnozí tuto změnu nesli nelibě, ale posléze se ukázalo, že letos byla tato zařízení použitelná i v noci. A dokonce čistá!
První velkou zahraniční jazzovou hvězdou, která zavítala na tento neuvěřitelný a jedinečný festival, byl Eberhard Weber. Není tajemstvím, že Marius Giura miluje interprety ze stáje ECM a v posledních letech také ACT, upřednostňuje americké kytaristy a skandinávské jazzmany.
V této souvislosti exkluzivně pro čtenáře Jazzport.cz prozrazuji první potvrzenou položku příštího ročníku: Ulf Wakenius!
Pro dokreslení výjimečnosti tohoto festivalu uvádím fakt, že letos zde na jednom pódiu ve stejný večer stáli dva hudebníci, kteří získali dohromady 25 cen Grammy! (Můžete pak hádat, o který festivalový večer to šlo – postupně zde najdete reporty z jednotlivých vystoupení.) Jedinou vadou na letošním ročníku byl bohužel neuskutečněný koncert projektu MILES SMILES, za kterým se skrývá hudba Milese Davise v podání opravdové superskupiny (Rubben Ford, Joey DeFrancesco, Omar Hakim, Darryl Jones a Wallace Ronney!!!)…
Úžasnou osobností festivalu v srdci rumunských hor je bezesporu moderátor všech večerů, FLORIAN LUNGU, jinak významný (nejen) jazzový skladatel, aranžér a producent. A také „chodící encyklopedie jazzu“. Jeho zdánlivě nevzrušivé litanie mezi jednotlivými sety, nabité vzpomínkami i faktografií, mne navzdory jazykové nesrozumitelnosti přímo fascinovaly.
A jakou stopu tady doposud zanechali jazzoví interpreti z českých luhů a hájů, zanechali-li vůbec nějakou? I zanechali! Letos sice chyběli, chyběli již posledních sedm ročníků, což je škoda (ale čeští muzikanti se naštěstí představují i jinak, třeba v českém Banátu díky místnímu krajanskému spolku), ale díky Českému centru v Bukurešti zde jako první vystoupil Otto Hejnic Quartet, a to v roce 2003, a byl to dokonce triumf! Poté následovaly soubory Mafiq Martiny Fišerové (2004), Sonya Tomečková s Caramel Bandem (2005) a s velkým úspěchem Limbo (2006).
Jako úvod by to mohlo stačit. Jste již patřičně nažhaveni?