ZDAŘILÝ JAZZFEST V CHOCNI BOHUŽEL BEZ ZÁJMU VEŘEJNOSTI

ZDAŘILÝ JAZZFEST V CHOCNI BOHUŽEL BEZ ZÁJMU VEŘEJNOSTI

V neděli 26.května se v Chocni uskutečnil již 15.ročník JAZZFESTU, festivalu jazzových orchestrů. Gró tohoto festivalu tvoří ansámbly, rekrutované z domácí, muzikantsky a umělecky nadmíru plodné ZUŠ, jejímž vpravdě až cimrmanovsky buldočím duchem je pedagog a vynikající trombonista František Šantrůček. Ačkoli bylo zpočátku patrné, že jsou organizátoři této bohulibé akce rozčarováni téměř nijakým zájmem veřejnosti (stáváme se opravdu zase tím knedlíkovým, obačkorovaným, nováckým národem?), ani v nejmenším to neumenšilo smysl takového, byť „lokálního“ festivalu. Uvozovky jsou zde na místě, protože hudební výkony zdaleka předčily pouze místní rozměr, a to nemluvě o závěrečném vystoupení zástupce české jazzové extratřídy! Jen škoda, že hudba nemohla znít v původním festivalovém prostředí, a to na nádvoří choceňského zámku, neboť byla zima a hrozil déšť, takže se koncerty konaly ve velkém sále Panského domu, jenž chabou účast veřejnosti bohužel ještě více umocnil.

ZDAŘILÝ JAZZFEST V CHOCNI BOHUŽEL BEZ ZÁJMU VEŘEJNOSTIFestivalovou přehlídku otevřel Big Band ZUŠ Choceň, v němž vedle sebe hrají žáci i pedagogové a který od svého místa trombonisty řídí František Šantrůček. Hráli v souhře všech sekcí čistě, pokulhávali trochu v nasazení především ve frázování jednotlivých sekcí, ale to je daň menší zkušenosti a úporné snaze odehrát své party bez chyb. Nepouštěli se zbytečně do sól a třeba taková „Summertime“, „Stardust“ nebo svižná německá swingovka „Dob´s Boogie“ byly interpretovány přímo znamenitě, s patřičnou šťávou.
Mládežnický dixieland, sestavený pouze ze žáků choceňské ZUŠ, hraje již pátým rokem. Vyznávají tzv. chicagský styl, který již předzaznamenával swing, tudíž nechyběl v nástrojovém obsazení saxofon a více se dbalo na souhru. Kromě klasického materiálu šáhli i po českých skladbách, což je sympatické – „Arabeska“ Jiřího Bažanta a „Veselý dixieland“ domácího autora Josefa Kroulíka obstály se ctí.
Zato Kantorský dixieland, který v roce 2006 založil tenorsaxofonista Ota Klíma, zahrál skutečně ve velkém stylu, za který by se bez nadsázky nemuseli stydět i jejich vzorové, legendární New Orleans Rhythm Kings nebo Hot Five či Hot Seven Louise Armstronga! Z jejich repertoáru vystřihli excelentně např. tehdejší velkou hitovku „Copenhagen“ či „Milenburg Joys“. Objevem byla pro mne zpěvačka Tereza Filipová, která má navzdory svému dívčímu mládí a půvabu ve svém hlase ony prajazzové divy, mlácené nelehkým životem a opilci, plné bolesti, vzdoru a mateřské síly. Znamenitým způsobem se mimo jiné zhostila interpretace písně „I Can´t Give You Anything But Love“ ze slavného muzikálu Blackbirds (1928).
Antré dalšího festivalého účastníka, Big Bandu z nedaleké Chrudimi, bylo vskutku velkolepé! Pod taktovkou Martina Profouse zahráli „Preludium“ z Jazzové mše Jaromíra Hniličky, což je pro amatérský orchestr pořádná odvaha! A zhostili se toho na jedničku. Pak však poněkud ztráceli dech, občas to znělo jako na nějakém plese, také zpěvačka Petra Stará nezněla přes veškerou snahu nějak zvlášť jazzově, až zazněla vynikající swingová úprava hitu „Večery pod Moskvou“ a´la Benny Goodman a v závěru vypálili pecku „Simply the Best“ Tiny Turner, v níž zpěvačka i ansámbl našli tu pravou parketu!
Zlatým hřebem a skutečným vyvrcholením bylo závěrečné vystoupení kvarteta Jany Koubkové. Tato naše nejznámější a mezinárodně nejuznávanější jazzová zpěvačka měla skutečně čich na muzikanty, když si pro svůj doprovodný band vybrala pianistu Ondřeje Kabrnu, basistu Jana Kellera (pětistrunná bezpražcová baskytara) a bubeníka Jana Červenku, kterého tentokrát nahradil přece jenom zkušenější Branko Križek, ostřílený hraním právě se zpěvačkami. Zpočátku byly problémy s ozvučením, ale kvartet začal hned naplno, Koubková střídá Gershwina s Jobimem a nechává také hodně prostoru muzikantům, kteří se začínají v sólech patřičně rozpalovat. Obvzláště Križek se u bicích překonává, jeho hra je jedinečně nápaditá a výbušná, silný je i v nohách, takže nemusí hrát nadměrně složitě, aby posluchači z toho spadla brada. Ve slovenské lidovce „Prečo si k nam neprišel“ hraje Keller na violoncello a Kabrna mění piano za arabskou loutnu oud. Pokud vím, je v Čechách jediným jazzovým hráčem na tento úžasný strunný nástroj a prohlašuje v této souvislosti, že na to ještě neumí. Ale opak je pravdou! Samozřejmě, hraje na to podle svého naturelu, nikoli jako Arab, ale o to více jazzověji, a přitom naplno využívá specifičnosti takového loutnového zvuku. Dokazuje to především v originálním uchopení Coltranem proslavené pecky „Afro-Blue“, kde navíc exceluje i Keller na cello a Križek využívá bicí soupravy jako perkusí. Kvartet Jany Koubkové dokáže také z obligátní „Summertime“ udělat něco nového, jiného, v tomto případě groovovou vypalovačku, a to po vzoru Al Jarreau. A to by nebyla Koubková, aby se v závěru nerozpálila do běla při songu z repertoáru brazilské vichřice jménem Tania Maria, a to při „Sangria“, kde bubeník vyzve k souboji pianistu, prsty kmitají po krku bez pražců a zpěv to všechno nakonec smete.
Budiž tento report zároveň poděkováním všem amatérským jazzovým nadšencům a organizátorům a zároveň vyjádřením údivu nad nezájmem choceňských občanů o takovou výjimečnou živou hudební akci, navíc konanou v den volna!

A se vstupným víceméně symbolickým…