Milostný slabiky v bluesový extázi

Milostný slabiky v bluesový extázi

V Kostelci nad Orlicí, v Zrcadlovém sále empírového Nového zámku, vystoupila dne 17.května MONIKA NAČEVA, a to s britským kytaristou JUSTINEM LAVASHEM, s nímž ji pojí již tříletá spolupráce a společné debutové album „MILOSTNÝ SLABIKY„, které vyšlo a bylo pokřtěno pouhé 3 dny předtím. Tedy hudební materiál čerstvý, ještě horký a dalo se očekávat, že možná i neusazený. Ale nebylo tomu tak. Nejenže album vzniklo z písní, jež byly během oněch společných let dostatečně prověřeny na klubových pódiích, ale nahrávka vznikla ve studiu na jeden zátah, tudíž jako na koncertě, takže ty písně znějí stejně bez ohledu na způsob prezentace. Navíc si album natočili a vydali sami, s finanční pomocí příznivců na portálu Hithit.cz, takže nemuseli řešit případné umělecké ústupky a marketingové ukazatele a podobné zhůvěřilosti.

Milostný slabiky v bluesový extázi„Milostný slabiky“ je již sedmé album Načevy, Lavashovo pak druhé, vydané u nás, neboť tento Brit se v Čechách usadil. Vloni vydal sólovou, vesměs bluesovou desku „25 years“, a předtím, v cizině, ještě další 3 alba, jež spojují folk a blues s jazzem. Při svém pobytu ve Francii studoval Lavash „vybrnkávací“ techniku hry předčasně zesnulé kytarové legendy Marcela Dadiho, takže jeho pojetí blues je navíc okořeněno výraznými vlivy ze Středomoří. Načeva v něm našla po Michalu Pavlíčkovi dalšího symbiozního kytaristu, tentokrát však nikoli rockového. Samozřejmě, Lavash užívá také různé elektronické mašinky a hejblátka, ale jeho kytary (ten večer střídal tři) jsou akustické. Album obsahuje 10 písní na básně Sylvy Fischerové, a to především z její nové sbírky „Mare“, jež také vyšla ve stejný den. Jak se sama Načeva vyjádřila, její básně jsou silně emocionální, skutečné a hlavně živé. A bylo asi zákonité, že po Jáchymu Topolovi došlo právě na takovou básnířku, neboť zralá žena má potřebu se vyjádřit jinak, než bohémsky revoltující mladý muž. Fischerová píše o stroji světa, o „osmysleném světě“ tudíž jako o iluzi, Načeva odmítá obarvit si šedivé vlasy, i když jí to stojí titulní stránku časopisu.

Tyto písně samozřejmě na koncertě zazněly všechny. „Ženy převálcované muži, muži ženami…“(Svět je plný květin). „Jsem dalekohled zkřížený s krasohledem, používaný naopak…“ (Sešitej svět). Následuje silně najazzlé a mocně gradované Dva hrady na skále, kde zpěvačka v závěru vypálí do prostoru slovo „miluju“ tak, že by to odvařilo i takovou Greco. Načeva je opravdu více šansonová, než jazzová nebo bluesová zpěvačka, o folkové ani nemluvě, je vlastně typem vyzrálé interpretky, která nepotřebuje řešit žánrové uchopení, protože to zpívá ONA a ZA SEBE! A co je nejdůležitější: ZE SEBE! Dokládá to znovu a znovu a stále víc a víc každou další písní. Běhá mráz po zádech, když zpívá „…démoni mají žluté oči s háčky a chytí tě jako rybu…“ (Uvidíš prase plné bahna, potkáš vůz plný démonů) a Lavash svou hrou v akordech a kvartách připomíná Wese Montgomeryho, „Smutek pije pivo, ironie whisku…“ (Sestra ironie), kde kytarista použije poprvé svou majstrštykovou hru bottleneckem, čímž píseň naléhavě zbluesovatí, smyslově dráždivá slova „pomalu odkládám všechna svoje já…nahá a hebká, zvědavá“ (Tableta) dostávají díky Lavashově kytaře pro změnu až rockový drajv, existenciální otázku „Co je to za rohem, kam vidět není?“ (Přes mříže) ochutí v úvodu španělským koloritem a vygraduje až k bluesové extázi, stejně tak do slov „sebelítost čpí, čpavek žumpa sebe…“ (Putuješ mi ustavičně celým tělem) zažehává flamencový oheň. „A potom tam viděla hlubinu…“ a my, posluchači, kytarový experiment s kapodastrem, abychom si uvědomili, že „dospět se dá jenom spolu…“ (Milostný slabiky). Poté následovaly starší písně Načevy, díky Lavashovi jinak zabarvené, převážně folk-bluesově, tudíž ohlodané až na kost. Zpěvačka šáhla především do svého zatím nejúspěšnějšího alba „Nebe je rudý“ (Tanec kočky, Víš to ty, Měsíc, titulní) a zazněla také topolovská Ohnivá voda a titulní pecka z desky „Mami“.

Nejbližší příležitostí slyšet písně Moniky Načevy s kytarou Justina Lavashe je 28.května v Kolíně (Městské divadlo 19.00). Nenechte si je ujít, stojí to za to!