Probuzení někdy kolem sedmé večer, bolest břicha se tentokrát dá snést. Pocit jako v kocovině, kdyby mi bylo pětadvacet, v tomhle unaveném těle však jen holá realita smíření se s faktem, že jen málokterá z jisker a signálů tam venku pronikne starou šedou kůrou mozku. Ani to nejčernější kafe neprojasní ocelovou šeď čtvrtečního podvečera.

Jsou prostě dny, kdy pojmy jako „duch mládí“ člověk zná jen ze začátků knih a cizích zvuků kdesi venku a život je jeden dlouhý nekončící boj, kdy si každý může vybrat, jak dlouho chce marně zkoušet vyhrát. A dnes hrají holandští Kilimanjaro Darkjazz Ensemble v MeetFactory. Že by ne zrovna nejlepší den pro koncertní večer? Ale říkám si, že to chce jen se vzchopit, sbalit se a vypadnout z téhle díry.

Na ulicích je lidu, až si to skoro koleduje o nějaké to biblické snížení stavů. Ale co, dokud se nikdo nikomu nestaví do cesty…

Kapitánův deník: První značka s ukazatelem správného směru se objevuje až v místech, kde dávno víte, kudy jít. Před hlavním vstupem do MeetFactory i uvnitř jsou malé skupinky konverzujících, čeká se na nějakou divadelní sešlost, která uvnitř sálu dokončuje to své.

Ohlášený oficiální začátek ve 21:00 se oficiálně posouvá na půl desátou. Teď je půl deváté, možnost dostat se k baru a pak si venku vyhlédnout nějaké klidné osamělé místo, s tramvajemi a vlaky občas projíždějícími kolem. Vítr je příjemný a chladný, myšlenky prázdné.
20:47 – Z útrob budovy se ozývají první tóny dunivé předehry večera. Příznivý vítr se změnil v potřebu se někde trochu zahřát, objevují se první nesmělá světla pouličních lamp zvýrazňující opravdový příchod noci. Dav před vchodem polohu nemění.
21:06 – Brány MeetFactory dokořán. Milá slečna u vstupu poznamenává, že vypadám jako jméno, které mi bohužel nic neříká, nebo jako Van Gogh. Mě napadá, že jedině snad kdyby ztroskotali na pustém ostrově a nedbali o sebe několik let, ale stydlivě mlčím a usmívám se. Uvnitř sálu je šero a řídká mlha, skromné osvětlení zajišťují hlavně neony širokého baru. Chladná noc venku sem postupně přivádí většinu publika. 95 % tvoří střední vrstva mladých, dobře živených a kulturně vzdělaných lidí. Pravděpodobně příjemný pohled do nejbližší budoucnosti, ale co já vím. Ještě je dostatek času vyjít ven a zbavit se účinků močopudného kafe a pak si vevnitř vybrat zdánlivě nejpříjemnější místo k poslechu.

Symbolem večera je zatím čekání.
21:35 – Mladík od DJ pultu opustil svoje stanoviště aby přeskočil nízké zábradlí a zeptal se nejstaršího z trojice postávajících mužů: „Tak jak to vypadá?“ Ten se odchází podívat do zákulisí. O chvíli později přibývá mlhy a hudba se zesiluje v konkurenci s hlukem asi čtyřicetihlavého hovoru lidí. Ale v podstatě se nic nemění. Zjišťuju, že mi v hlavě celou hodinu hraje jedna australská kytarovka, která měla tu smůlu, že se okamžitě proslavila a změnila.
21:47 – Kilimanjaro Darkjazz Ensemble přichází na pódium a po krátkém potlesku ihned zahajuje něčím, co připomíná znělku válečného filmu – údery atmosférické rytmiky začnou doprovázet vrstvy šumů a nekonečných tónových linek, zvuky se na sebe kupí, dokud netvoří jediný táhlý výkřik, s apokalyptickou videoprojekcí v pozadí. Tohle trvá asi deset minut. Na pravé straně pódia jde rozeznat Hilaryho Jefferyho s trombónem a Eelca Bosmana s kytarou, jejich protipóly jsou pak Gideon Kiers obsluhující elektroniku a nejmilejší tvář ansámblu, usměvavá zpěvačka Charlotte Cegarra. Toť vše, pro dnešní večer tedy tahle čtveřice z jinak až sedmičlenného tělesa.

Stavebním kamenem skladeb jsou samply bicích, beaty a basová linka. Na tuhle práci od pultu Gideona Kierse se postupně vrství vše ostatní. Ale jediné, co z výsledné kompozice vyzní jako živý nástroj, je Jefferyho trombón, hlas Cegarry se z pozadí probije jen občas, tóny kytary jsou utopeny úplně. Protože každý zvuk, který „Kilimandžára“ vydají, dostává obrovskou dávku ozvěn efektu Hall a Delaye, takže výsledkem je jedna nekonečná zvuková vlna. V té se pak všechno ostatní ztrácí. Jeffery z celku vyniká hlavně tím, že každý svůj další příspěvek zahraje postupně hlasitěji a hlasitěji. Za tímhle vším běží velmi povedená videoprojekce, kombinace přeexponovaných záběrů 8mm kamery s digitální úpravou a vrstvením. Po první půlhodince to zatím na žánrovou výjimku moc nevypadá, spíše to zní jako jedno z dalších… Třeba nakonec nebudu elektronoisu tak přístupný, jak jsem myslel. Ale času a volného papíru na poznámky je ještě dost na vynášení soudů. Najednou mi dopsala postupně i druhá, náhradní propiska. Naštěstí hned třetí dotázaný (včetně dost nevrlé obsluhy baru), neznámý mladík s batohem, mi jednu věnuje.

Publikum je strnulé a chce se nechat unést. Začínají další a další skladby a já stále čekám na dark nebo jazzové prvky, protože zatím je to pořád to samé – široký záběr ambientu. Živý a výborně podaný, ale stále žádné nové impulsy. Čím víc vrstev zvuků se v písních překrývá, tím víc stoupá celková hlasitost, další ze stavebních kamenů výsledného celku. Problém je ale v tom, že když si odmyslím všechny ty ozvěny a loopy (opakované přehrávání jedné zvukové smyčky), moc kloudného toho k poslechu nezbude. A kdyby mě výsledek zaujal, nepřemýšlel bych o složení… V moři jediné obří vlny zvuku se ale všechno, co s nástroji udělají, to zajímavé i to nepovedené, zcela utopí a ztratí. Takže do výsledné kulisy můžou jednotlivci přispět prakticky čímkoliv, rozpoznatelné zůstanou pouze beaty a basová linka. A ač to je nepochybně záměr, je stejného výsledku schopnen dosáhnout podle mě kdokoliv s prostředky a podobným cílem.
Na pódiu pak muzikanti působí jako čtyři bubliny soustředěné každá na svou práci. Jen mezi Kiersem a Cegarrou občas proletí pár slov a úsměvy. Pokud se skladby od sebe nějak výrazněji odlišují, je to ve dvou případech přítomností textu ve zpěvu, jinak ale vždy jen dynamikou rytmiky vespod. Postupně sílí i hlasitost rozhovorů v zadní části hlediště. Ale tady je důležité říct, že drtivá většina diváků je spokojena, alespoň sílící aplausy tomu nasvědčují. Jen ten páprda uprostřed, co vypadá jako zpustlý Van Gogh, se tváří jako zadek a neustále si někam zapisuje ty svoje sprosté pomluvy. Za trest mu vypověděla službu i třetí propiska a stejný mladík s batohem ho zachraňuje podruhé, za což mu patří obrovský dík.
Po přes hodinu trvající produkci se holandská čtveřice loučí, světla v sále přibývá, třetina diváků (ti roztroušení po zadní části) odchází, aplaus neustává, světla opět zhasínají a Kilimanjaro Darkjazz Ensemble se vracejí s přídavkem.
Tohle se těžko hodnotí z pohledu hudebníka. Mám prostě pocit, jako by tomu mohli dát něco víc, přesáhnout nějak vlastní, sobě vytyčený rámec. Ale možná jsem jen očekával příliš, možná se to všechno od unavené mozkové kůry jen odrazilo a zanechalo mě silnějšími dojmy a nějakou energií nepoznamenaného.

23:25 – Venku před budovou je černé mokro po dešti a záplava čekajících taxíků. Pomalým vycházkovým krokem si to šinu směrem k domovu a krátce po třetí dopisuju tohle.

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..