Dne 25.dubna vystoupil v pražském klubu U Malého Glena americký varhaník BRIAN CHARETTE, a to v triu s bubeníkem Martinem Šulcem a kytaristou Adamem Tvrdým. Byl to první z plánovaných tří koncertů se třemi různými kytaristy během tří večerů za sebou (viz. článek „Brian Charette aneb Pokus o portrét jazzového varhaníka“).

Tento nápad se zrodil v iniciativní hlavě spolumajitele „Office“ (jak muzikanti přezdívají Malému Glenovi), kterým není nikdo jiný, než Martin Šulc, a Brianovi se ten nápad zalíbil, protože v Praze (a vůbec u nás) hraje rád, a to nejen proto, že se tady zamiloval. V New Yorku je jazzový chleba skutečně o dvou kůrkách, a to pořádně tvrdých, ve Španělsku, odkud právě přijel, je situace zase obtížná celkovou atmosférou, způsobenou momentální sociální tíží. Vybral jsem si tenhle první večer proto, že Adama Tvrdého považuji za našeho nejvšestrannějšího kytaristu s nevšedními improvizačními schopnostmi, přičemž Romana Pokorného jsem si dokázal vcelku živě představit s hammondkami vedle sebe (nedávno natočil albovou poctu Grantu Greenovi „Feelin´the Spirit“, kde mu sice hraje Najponk na piano, ale jak známo, Greenova kytara se ráda pojila s varhanami, na něž hráli takoví mistři jako Jack McDuff, Sam Lazar, Baby Face Willette, John Patton a Larry Young) a Libor Šmoldas je jazzově přímočarejší a trvale se zlepšuje.

A udělal jsem dobře. Ještě před začátkem produkce navázali oba sólisté čilý dialog, korunovaný ukázkou ze skladby „Dazed And Confused“ od Led Zeppelin. A pak už to rozbalili v plné parádě. Brian Charette se prohání po klávesách s přirozenou lehkostí, i když malíček pravé ruky má pochroumán, spojuje v sobě to nejlepší z linie Jimmy Smith, Don Patterson a Larry Goldings, v jeho případě se ten večer projevila nejvýrazněji bluesová poloha, v což jsem v souvislosti s Adamem Tvrdým doufal. Jeho bluesové cítění se neztratilo ani ve funkových hitech „Alligator Boogaloo“ a „Hip Hug Her“ Lou Donaldsona. Tvrdého kytarovou hru lze charakterizovat jako „kouzlení“, jež však není eklektické, všechny tóny vytváří prsty, které navzdory své hbitosti neztrácejí srdce a invenci, dokáže však i „přitvrdit“, nikoli ale ve smyslu decibelové intenzity, ale intenzity výrazové, emoční. Potvrdil to např. v úžasném uchopení slavné beatlesovské písně „Norwegian Wood“ a hancocovce „Cantaloupe Island“, jež jsou dvěma výrazovými póly téhož instrumentálního mistrovství. Bubeník Martin Šulc postupem času zapomněl dokonce na své pověstné žvýkání a s hravostí až všežravou rytmicky zahušťoval prostor a vybuchl i v parádních sólech třeba v závěru kompozice „Windows“ (Chick Corea) a doslova do běla se stejně jako ostatní spoluhráči rozpálil v „Donna Lee“ od Charlieho Parkera. Trojlístek bluesových standardů však Malého Glena vystřelil na samotný vrchol jazzového olympu. V jejich podání je takovým blues i „All Blues“ Milese Davise, kterážto kompozice bývá řazena, i přes svůj titul, spíše k typické ukázce tzv. modálního jazzu než k čistokrevné dvanáctce. Poté zazněly „Another Blues“ a v samotném závěru koncertu slavná pecka „Stormy Monday“, v níž si Brian Charette s patřičným feelingem i zazpíval.

Bylo životodárnou radostí sledovat tři jazzové muzikanty, jak je jejich práce baví. Mohl to být pouze „kšeft“ (mimochodem nebylo zdaleko plno, spíše bych to charakterizoval jako poloprázdno – což nechápu, ale to je jiná kapitola), který by si odehráli na 50% a ani by se nezpotili…Zaplaťbůh, nebyl. A za to jim patří největší dík, obdiv a poklona!

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..