Připravte se na to, že v následujícím popisu událostí se budou příliš často vyskytovat především slova „výjimečný“ a „temný“. Vystihují tenhle zážitek tak přesně, že kdybych jej měl popsat co nejstručněji, mohl bych skončit právě teď. Místem konání je Palác Akropolis a odpovědí všech zúčastněných čtveřice jako z jiného vesmíru (i když západní Německo není zase tak daleko), společně tvořící legendu, výjimečný a temný jazzový dark ambient Bohren & der Club of Gore.

Uvnitř budovy, kde všichni čekají na zahájení amerických Arms and Sleepers, první poloviny programu dnešního večera, je o to příjemněji, o kolik venku klesly teploty zase pod bod mrazu. Přesně v polovině března snad poslední drzé zbytky ledových nocí. Prvním překvapením je kolik je tu mladých lidí. Nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem čekal spíše takovou tu společenskou vrstvu ochotnou zaplatit za něco, čemu nerozumí, ale u čeho se nosí být viděn. Špatně. Přítomní v předsálí jsou převážně usměvaví mladí lidé, mající krom sympatií k jistým temným německým jazzmanům společnou ještě jednu věc – až na několik málo výjimek jsou všichni v černém. S nápoji v rukou a vyskytujíce se v malých skupinkách skoro vytvářejí dojem jakési závěrečné smuteční hostiny v den posledního rozloučení. A jestli chcete krátce upoutat pozornost pohledů, doporučuju přijít v triku divoké crustové kapely. Uvnitř pod pódiem jsou pak rozestavěny tři široké řady tvrdých židlí (na dvě hodiny sezení opravdu tvrdých). V momentě, kdy světla v sále potemní, se přibližně dvě třetiny lidí přesouvají dovnitř. Část chce vidět dnešní program celý, část si přišla poslechnout, co jsou ti Arms and Sleepers vlastně zač, a buď zůstávají, nebo se postupně vracejí k původnímu. Ti ostatní pak přišli jen kvůli jedné kapele a jsou ochotni si zpříjemnit hodinku čekání pokračováním v dosavadní popíjecí a konverzační činnosti.

Dvojice mladíků ze země hvězd, pruhů a kreacionismu nezačala své vystoupení vůbec špatně. S videoprojekcí za zády zahájili několika velmi povedenými prvními sety a představili střízlivý a inteligentní idm/ambient, který můžete sice najít v podpalubích všude na světě, což ale neznamená, že by i tahle taneční elektronika zanikala ve většině. Já oceňuju už to, že jejich tvorba nesestává z klikání myší a jen občasného výletu k MIDI keyboardu, ale má o něco více instrumentální základ. V jednu chvíli je dokonce slyšet linku velmi silně připomínající Vespertine od Björk. Co se onoho videopartu v pozadí týče, jde o klasický mix industriálních a psychedelických témat se střihem a animací, což sice není bůhvíjak originální, ale taky to není úplný omyl. Kamenem úrazu, nebo spíše židlí úrazu, je něco jiného: tohle není vystoupení pro dnešní večer, ne pro usazený Akropolis, ne pro dospělost a vážnost téhle noci. A s koncertem, který má následovat, mají Arms and Sleepers společnou jen váhu, jaká je kladena na vizuální složku. Tak se stane, že bez nových a nových impulsů jen těžko udržují pozornost diváka. I když publikum je dovedlo náležitě ocenit, v jiném čase a jiné atmosféře by tahle šikovná dvojice dokázala více strhnout a nechat se oddat cestě, na které vás chtějí mít (a kdepak jsou má mladá a různým vnějším inspiracím otevřená léta?). Takhle se všechny motivy, ačkoliv jinak zajímavé, chtě nechtě postupně okoukají a oposlouchají. Ta hodina k tomu stačí.

V přestávce zůstalo v sále zhasnuto. Temné atmosféře tvořící nedílnou součást vystoupení Bohren & der Club of Gore zůstali pořadatelé věrni natolik, že i muzikanti svá místa a nástroje na pódiu hledali za pomoci baterek (tma byla nakonec tak dokonalá, že moje poznámky vypadaly, jako kdyby je psalo moje mladé a vnějším inspiracím otevřené já). Celé pódium se ponořilo do mlhy ze suchého ledu a vše dokreslily malé lampičky simultánně měnící zabarvení, zavěšené nad hlavami každého z hudebníků. Čtyři postavy v černých oblecích našly svá místa a začala událost večera, týdne, ne-li měsíce (popř. měsíců, jestli jste se v poslední době hodně nudili). Po krátkém vysílání v anglickém jazyce majícím za úkol představit účinkujícího spustili Bohren něco, čemu se poslech žádné z jejich desek nevyrovná. Představte si do tmy ponořenou scénu uvnitř polomrtvého klubu ve výborném filmu, kde kapela hraje jen jakoby kdesi v pozadí, téměř nezúčastněně. Pietní, dokonale pohřební, a přesto živá atmosféra, ambient v instrumentální podobě a zpomalený tak, že se mu přizpůsobuje i čas. Od první chvíle vás vtáhnou do scény a nepustí. Všichni pánové hudebně působí jako čtyři samostatné jednotky, samozřejmě vzájemně kooperující a podílející se na společné věci, ale přitom každý ve svém vlastním (temném) světě, na svém určeném místě v pozadí něčeho, co se na pódiu odehrává jen částečně, zbytek vnímáte kdesi uvnitř (a všude okolo). Zkrátka nálada, kterou bych si nedovolil narušovat více než dýcháním nebo tlukotem srdce (a občasným poloslepým děláním si poznámek), s čímž by patrně nesouhlasilo několik vybraných, neustále esemeskujících spoluzúčastněných.
Výkony – stoprocentní. Christoph Clōser střídal saxofon, klávesy a kytaru (kterou však jen jemně hladil), Morten Gass se do kláves ponořil úplně a na povrch se vracel jen občas zábleskem míhající se holé hlavy. Mé osobní uznalé pokývání hlavou pak patřilo především Thorstenu Benningovi za bicími, téměř nehybnému černokněžníkovi pomalu kroužícímu metličkami po virblu jako v hrnci s nitroglycerinem (i když zvláštní plus zasloužili všichni už za práci celou dobu v takové tmě, kdo nezkusil, neví, kdo zkusil, neviděl).
Až v průběhu koncertu mi došlo, proč svá jediná dvě alba a „Black Earth“ (2002) a „Geisterfaust“ (2005) občas vůbec nedoposlouchám do konce. Někdy jde tyhle téměř záhrobní vibrace absolvovat jen do určité míry (aspoň tedy u mne), tenhle druh hudby nepracuje s dynamikou. A zatímco u studiových nahrávek někdy možná nevíte, jestli pánové zrají jako víno, nebo se občas úspěšně opakují, živé vystoupení je jako z jiné planety, kdy jen občasné zahlédnutí rysů tváře vás ujistí, že jste stále tam, kde jste. Jen těžko si lze představit, že by je někdo dokázal obstojně napodobit. Tohle je zkrátka něco úplně jiného, něco, co se nehodí ke svítícím displejům ani blikajícím fotoaparátům, k současnému životu jaký ho známe vůbec. V tom tkví jejich naprostá jedinečnost.
Jde jim vůbec něco vytknout? Myslím, že ne (a to jsem chtěl být přísný). Snad jestli můžu jednu vlastní myšlenku, tak kdyby se úplně vyvarovali zbytečných pohybů a na pódiu stáli během hraní téměř strnule, přidalo by to jejich koncertu ještě další, syrovější rozměr.

Své první, a doufejme, že odteď zdaleka ne poslední, vystoupení v České republice shrnuli Bohren & der Club of Gore slovy ,,it was very nice“, zakončili úvodní skladbou „Midnight Black Earth“ z téměř stejnojmenné desky a sklidili dlouho, dlouho trvající aplaus. Takovýhle originální zážitek stojí za to vidět a slyšet v životě minimálně jednou. Jestli zbývá něco dodat, tak snad jedině, že to bylo výjimečné a temné.

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..