Moravské zpěvy norských fjordů, indicky hloubavé a africky spontánní…

…tak by se dalo charakterizovat vystoupení tria jazzových velikánů JAN GARBAREK, MIROSLAV VITOUŠ a TRILOK GURTU dne 18.února v honosném Španělském sále na Pražském hradě.

Zároveň šlo o poslední, v pořadí již devadesátý koncert cyklu Jazz na Hradě, jenž vzešel před 9 lety z iniciativy prezidenta Václava Klause. Fenomenální basista Miroslav Vitouš zde již hrál, a to před 7 lety v duu s kytaristou Johnem Abercrombiem. Spolupracoval také s Kühnovým smíšeným sborem, některé samply na albu Universal Syncopations II. z roku 2007 (např. dle německých kritiků evropské Jazzové album roku!) by nevznikly bez dnes již bohužel zesnulého sbormistra Pavla Kühna. Indický bubeník a perkusista Trilok Gurtu byl v Čechách již několikrát, např. s kapelou Oregon nebo Johnem McLaughlinem, před rokem v Praze svým vystoupením oslavoval Perský Nový rok. Norský saxofonista Jan Garbarek, pilíř slovutného vydavatelství ECM, v našich luzích a hájích koncertoval v roce 2008, a to na Colours Of Ostrava, a v Praze na Strunách podzimu s Hilliard Ensemble o dva roky později. Společně všichni tři nenatočili ještě album, na tomto “hradním” vystoupení zazněly kompozice především z alba “StAR” z roku 1991, jenže zde místo Gurtu bubnoval Peter Erskine, připomenuta byla také deska “Atmos”, již natočili Garbarek s Vitoušem pouze v duu rok poté, a album pod Vitoušovým jménem “Universal Syncopations I.” (2003), kde Garbarkovy party byly ovšem natočeny zvlášť a Vitoušovi poslány mailem. Existuje také deska Triloka Gurtu “Living Magic” z roku 1991, na které výrazně hostuje Garbarek, a z té na koncertě zaznělo v druhé části večera jedno z jeho pojetí sólové improvizace, jež početné publikum zvedlo ze židlí, hlavně tu část stojící a tu, která seděla po stranách (střední, nejlepší sektor byl jako vždy vyhrazen V.I.P. a nyní také zástupcům BMW). Využil všech svých perkusí, a to nejen indických, ale také afrických a asijských, plus obyčejný plechový kýbl, posléze indický zpěv ve volnou, ale smysluplnou kompozici duchovního, až mystického vyznění. Potvrdila se vrchovatě jeho vlastní slova, že chce hrát hudbu “indicky hloubavou a africky spontánní”.

Dr.Lubomír Dorůžka píše v programu, že “většina posluchačů se pravděpodobně nebude zatěžovat přemýšlením o původu a zdrojích tohoto umění, ale bude prostě poslouchat hudbu, při které se cítí dobře”. Přesto mně osobně trvalo notnou chvíli, než jsem se tzv. “chytil”. A to jsem, dá se říci, ostřílený jazzofil a Garbarka mám naposlouchaného. První dvě skladby jsem jednoduše tápal. Jenže pak začali hrát baladičtější kompozice, s výraznější melodií a harmonií, a začalo to být neskutečně krásné! “Star”, “Roses For You”, “Clouds In The Mountain”, “The Music Of My People”, “Tramp Blues”, tam všude kumuloval eruptivní proces symbiózy tří geniálních interpretů a tvůrců zároveň. Garbarkovy dlouhé tóny, vytvářené na jeho obligátním tenorovém a sopránovém saxofonu, jako by byly obrušovány i drceny a zároveň ostřeny divokými norskými fjordy, dušeny a posléze vystřelovány mrazivými horskými větry, které však dokáží rozpálit. Vitouš hrál především smyčcem, s dvořákovskou a janáčkovskou vášní Moravana, kdy vás basové tóny dokonce válcují, drtí (pravda, občas by mohl ubrat na razanci), dokáží ale také pohladit. A o třetím z jazzových mušketýrů již byla řeč. Čím dál tím víc jsem nabýval dojmu, že všichni tři jsou spojeni jednou jedinou pupeční šňůrou.
Obrovskou radost, a to nejen mně, pak způsobili notně vytleskaným přídavkem: “Bamboo Forest”, úvodní kompozicí desky Universal Syncopations I., jejíž ústřední motiv nikoli vzdáleně připomíná Sinatrovo My Way. Jejich způsob jazzu je opravdu jedinečný a každému otevřenému člověku srozumitelný!