Podomácku v profi kabátě aneb Oslava Ježka?

Podomácku v profi kabátě aneb Oslava Ježka?

Pod jménem Biorchestr můžete najít více než pětiletou činnost brněnské dvojice s odvážným samooznačením „trashfolk“, sestávající z třech a půl (reedice prvního počinu) samostatných dílek a v posledních dvou letech poněkud upadající koncertní činností. Není se co divit, nedílnou složkou jejich tvorby se totiž krom původní hudební myšlenky stalo hlavně vrstvení nástrojů a „dozvuků“, dělající i z novinky s názvem „Umakartové“ ryze studiové album. Krom autorské dvojice Aleš Pilgr a Jana Koukalová se tak pod album výraznou měrou podepisuje i dvojice uvedená pod hlavičkou „mix a mastering“ – Tomáš Háček a Ondřej Ježek. Rozhoupe vás příjemně živá rytmika písniček s texty bez ambicí, ale alespoň oproštěných od vyčpělých frází a klišé, to vše obohacené nejrůznějšími „zvuky okolo“.

Podomácku v profi kabátě aneb Oslava Ježka?

Klasický folk sešpendlený ze zajímavých nápadů tak získává, doplněný o rytmický podklad a vrstvy instrumentací, podobu netradičního alternativního folk-popu. Jak ale stoupá samotná hudební úroveň, začínají se propadat některé ostatní aspekty, které za vyšperkovanou hudbou poněkud pokulhávají. Ano, jsou to zpěvy. U hlasu je jedna věc důležitější než um – barva. A tady krom zajímavosti vokálům chybí také uvolněnost a lehkost, jako by se hlas do některých melodických kliček velmi opatrně nutil, což způsobuje, že zpěv na desce zůstal někde na začátku cesty, u popěvků doma v pokoji. Občas je text protlačen trochu na úkor plynulého frázování s hudbou (skladby 3,4,7,..). Trochu škoda, vedle tolika ostatní čilé píle ve studiu..

Zajímalo by mě, do jaké míry se na pestrosti hudby podílel inovátor Ondřej Ježek, absolvent vysoké školy zvuku u svých domovských OTK. Vedle jeho širokého záběru, od výborných alb „KOT“ a „Sona a Kuva“ až po např. drsný crossover kapely Hybrid Club, je práce s Biorchestrem dalším výborným podpisem zpoza mixážního pultu (čti počítače). Co by v obnažené verzi písniček vyznělo třeba prostě a místy možná i hloupě, je zvukově zabaleno do několika vrstev teplého oblečení dávající skladbám přece jenom zaoblenější a příjemnější tvar. Zejména ve skladbě „Na hrotu vah“ se výborně střídá instrumentální a elektronická složka, takže za celé své tři a půl minuty délky neztratí na naléhavosti. Oproti tomu např. „Dálnice“ zanechala dojem spíše omylu, zachránitelného i injekcemi zvukové pestrosti jen horko těžko. U mě osobně mělo několikero přehrání alba za následek postupné oposlouchání se některých původně zajímavých nápadů a potom zbylo to původní – skladatelství. A tady je poznat, že samotná práce se zvukem ve studiu desce ve skutečnosti zachránila mnohé. Jak by asi dopadla nějaká píseň, kterou by chtěla kapela doopravdy něco říct. Lehkost je jedna věc, ale albu postrádajícímu dobré melodie chybí jakékoliv sdělení. Texty bez vyhraněnosti bývají většinou z těch lepších, ale na téhle desce poetika slov vypluje jen na několika málo místech, a i ta utopí prázdnota všech ostatních veršů. Kéž by alespoň byly hravé, ale nejsou. To koncept obalu a bookletu dopadl mnohem lépe, i po grafické stránce. Konečně zase někdo, kdo vrací aspoň zlomek důvodů, proč vlastnit originální CD.

Nová deska „Umakartové“ by se vám mohla líbit pokud, si chcete občas odpočinout od tradičního písničkářství. Je zkrátka zajímavou směsí originálních nápadů, z nichž se ne všechny povedly, ale vlastně je to pořád lepší než opakování tří akordů ve sloce, dvou v refrénu a zpívání o tom, jak jste kdesi v hloubi své nepochopené duše vlastně celkem fajn.