Pavlica jen jednou nohou v bráně

Pavlica jen jednou nohou v bráně

Vydavatelství Indies Scope vydalo nyní CD také JIŘÍMU PAVLICOVI! Obsahuje jeho rozměrné oratorium „Brána poutníků“ pro sólový baryton, velký smíšený sbor a symfonický orchestr, inspirované odkazem sv.Vojtěcha, prvního Evropana.

Pavlica jen jednou nohou v bráněPavlica svěřil sólový part našemu nejlepšímu barytonovi Romanu Janálovi, sbor a orchestr byl sestaven z mladých hudebníků z Česka, Polska a Německa v rámci projektu EUROPERA, jehož současný umělecký ředitel Miloš Krejčí stál také za taktovkou. K CD je přiloženo DVD se záznamem provedení tohoto díla v dubnu letošního roku v katedrále sv.Víta v Praze. „Každý člověk je poutníkem, který v životě prochází nejrůznějšími branami, od zrození k objevování nových a dalších obzorů, a skrze nejrůznější poznání dospěje k bráně poslední, k bráně do jiné dimenze,“ říká vzletně autor Jiří Pavlica. Samozřejmě, sv.Vojtěch je nejen světcem, ale také legendou, která spojuje mnohé evropské národy, je vnímán jako evropský poutník, ale stejně tak to může být Komenský. Jenže ten se stal poutníkem po Evropě z donucení, přesto se zapsal do evropských dějin trvalejším písmem, troufám si tvrdit, jenže byl trnem v oku církevnímu establishmentu. Myslím, že poutnické téma by lépe naplnil právě Komenský. A samozřejmě Bosch, který byl neméně Evropanem, dodávám poněkud jízlivě…

Pavlica zhudebnil nejen latinské texty dobového legendisty, ale také současná slova česko-polské básnířky Renaty Putzlacherové, známé širší veřejnosti jako libretistka Těšínského nieba, divadelního představení s písněmi Jaromíra Nohavici. Oratorium je členěno do deseti částí a má také vyvolat hudební dialog. Samozřejmě, že Pavlica sáhl po inspiracích nejen křesťanskou liturgickou hudbou včetně gregoriánského chorálu a rané polyfonie, ale využil také středověké bujarosti, folklóru a dramatičnosti filmové hudby. Sbor je napsán mnohdy typickým Pavlicovým rukopisem, což bych nepovažoval za vyloženě špatné, ale jaksi zavádějící kamsi jinam, třeba ke Skácelově Slunovratu. A ten je opravdu o něčem jiném. Nebo se mýlím? V jedné části (Je taková zem) pak bezostyšně zabrnká dokonce na „fortunovskou“ strunu z Carmina Burana!

Orchestr hraje plnokrevně, často využívá početného arzenálu bicích nástrojů a zvonů, ale jeho sound je přehledný, odhadnutelný, a to i emočně, úplně slyším Balfínův filmový orchestr blahé paměti. Kdo tuto skladbu opravdu posouvá k bráně nového vnímání je barytonista Roman Janál. Nejenže je mu výborně rozumět, ale jeho hlas je až magmaticky hutný a v dialozích či soubojích se sborem vyjadřuje snad všechny lidské emoce. Když ho slyšíte zpívat „chtěl bych se obětovat, to nejsou prázdná slova“ (Voda a oheň), „svět křičí, užij si, dokud je čas!“ (Čas běží) či „lid má rád vyšlapané cesty, jsem sám“ (Je taková zem), neubráníte se dojetí či alespoň emočního vytržení. V závěrečném Kam kráčíš, Vojtěchu zpívá střídavě ve čtyřech jazycích: latinsky, česky, polsky a německy.

Přiznám se, že mám velmi rád velká vokálně-orchestrální díla, především ta novodobá. Nejsem tudíž pouze fanda jazzový či rockový. V Pavlicově oratoriu postrádám UMĚLECKOU OPRAVDOVOST, nespokojím se pouze s citací, líbivostí ve jménu srozumitelnosti nejširším posluchačským masám a inspiracemi ať už v minulosti či v jiných žánrech ve jménu pestrosti. Ani nemohu. Pod kůží mám takové hudební pecky, jako Vokální symfonii Vladimíra Sommera, Antifonu Miloslava Kabeláče, České rekviem či Kantátu o posledních věcech člověka Ladislava Vycpálka, Nářek nad zkázou města Ur Luboše Fišera, Missa cum populo Petra Ebena, Epistolu Svatopluka Havelky, Lidice Milana Báchorka, Juda Maccabeus Sylvie Bodorové a v neposlední řadě Rekviem za zemřelé, pro které hudba byla životem Ladislava Simona.