Špatný den

Špatný den

6. prosince hostilo Národní technické muzeum v Praze pražský vokální kvartet The Swings, který zde pokřtil svoji novou desku s názvem „Sen bez konce“.

Špatný denZačalo to tím, že mě ve čtyři ráno vzbudila bolest. Takže ani dneska v noci se nevyspím. Do svítání daleko a z týdenního cucání hřebíčku při čekání na termín u zubaře přejde chuť na cokoliv. Zase žádné jídlo. A celý den bez kafe (!!!). Ano, tohle by se dalo označit za špatný den na recenzi z koncertu. Večer měl odstartovat v osm hodin v dopravní hale Technického muzea. Černá ledová procházka směrem k Letné mi mohla jenom prospět, ale abych se pojistil, nechal jsem se ještě do uší doprovodit od Band of Gypsys. Ten úvod v „Power of Soul“ je prostě dokonalý. Nakonec mě napadlo, že večer by nemusel být tak unavený a přešlápnutý jako celý den..

V místech kudy obyčejně prochází exkurze teď na židlích pohodlně sedí hosté koncertu. Chvíli se ještě šťebetá, než vám reproduktor oznámí že návštěvní hodiny skončily a je na čase to vzdát, ale je tu teplo, je tu světlo a uvolněný ruch. Po celé rozlehlé hale stojí nebo visí exponáty a na místo určené k živé hudbě to tu zrovna moc nevypadá. Ale tohle není zdaleka první koncert, koná se tu například i část Pražského jara a je fakt, že po stránce zvuku místu nic nechybí. Jen to nějak jakoby nemůže dosáhnout té správné atmosféry.

Takže to nakonec začalo. Jazykem jsem pohladil díru v puse a chtěl se nechat překvapit. The Swings jsem možnost zaslechnout naživo už měl a moc mě nenadchli. Tehdy jsem si to ale mohl nechat pro sebe.

Vokální kvartet vznikl už před jednadvaceti lety, čemuž se při pohledu na čtyři mladíky v nejproduktivnějších letech nechce ani věřit. Na tom mají zčásti zásluhu i personální změny za ta léta. Jediným původním členem zůstal jen Petr Hanzlík, který zároveň plní roli vedoucího kapely. A nejen jí.
Day Dream Big Bandu, sestavenému speciálně pro The Swings, to šlape skvěle. Ať už jde o mládence z konzervatoře, nebo řekněme „klasická“ jména známá z jiných tuzemských ansáblů, není v něm jediná složka, která by nepodala svůj part na 100%. Navíc se mi hned ze začátku trefili do vkusu se „St. Louis Blues“, která zněla skoro jako z gramodesky. Jen to hned od začátku něco kazí…

the-swings-bezkomentarePetr Hanzlík je opravdovým lídrem kapely a zároveň celého dnešního večera. A to nejen průvodním slovem a gesty, ale také poněkud přehnanou manipulací. Kromě všudypřítomných komentářů mezi skladbami se zhostil například i dirigování, a to všeho a všech (včetně publika doporučeními kdy poslouchat sólo nebo kdy tleskat). Obzvlášť během úplně zbytečného taktování big bandu mi to často připadalo, jako by se dobře fungující společná věc tvářila jako dílo především jednoho muže. A právě z toho pramenil nakonec můj celkový dojem jisté naškrobené strojenosti a vystavěné reklamy. Volnost a muzikantská radost jakoby ustupovaly něčemu kostnatému a oficiálnímu. Nebýt osvěžujícího pohledu na věčně se usmívající trojici Pavla Švestku, Petra Jindru a Jiřího Hrušku ze zbytku The Swings, na kterých bylo vidět jak velký večer to pro ně je, skoro bych si myslel něco o píchačkách před vstupem na pódium. Jestli něco oceňuju, tak je to upřímnost. Ale v hudbě je přeci podmínkou!

Mix zahraničního a českého repertoáru potvrdil předchozí dojem ze začátku večera, totiž že kvartetu mnohem víc sluší české písně. Přecijenom jejich podání „Humoresky“ nebo „Klobouku ve křoví“ vyzněla mnohem přirozeněji než třeba „Chattanooga Choo Choo“ nebo „Indigo Mood“ Dukea Elingtona. A Day Dream Big Bandu to vážně šlape. Když se dívám někam ke stropu, kde visí stoletý letoun Blériot XI z roku 1911, nejraději bych zavřel oči, zhasnul a nechal desku dohrát..

Kmotry alba „Sen bez konce“ byli grafik Jiří Slíva a Eva Pilarová, která večeru dodala kýžený glanc. Křtilo se pak originálně neoriginální kolkovanou slivovicí, která možná neměla skončit jen na nosiči, aby se večer trochu vyškrábal z upjatosti. A mnou na vteřinu proběhlo drobné soukromé dilema jestli zuby, nebo játra. Jak by se tu dnes líbilo kolegovi Honzovi Hockovi, který by se mohl pozdravit hned s několika známými tvářemi. Já se po skončení vydal zpátky k Vltavě do ledového větru.

Jestli budete mít možnost, podívejte se na přední stranu desky „Sen který nekončí“ a možná uvidíte to samé co já. Osobně bych album ocenil na částku odpovídající vynaloženým nákladům. Ale to jen pod dojmem samotného křtu. Pánům jejich práce jde, o tom není pochyb, jen se mi zdá, že s The Swings se po jednadvaceti letech stalo tento večer něco poněkud smutného, a sice že získali vlastnosti svého zakládajícího člena, který to od hudby dotáhl k byznysu. Ale kdo ví, třeba jsem měl vážně jen špatný den.