KDY AKUSTICKÁ KYTARA ZÍSKALA NESMRTELNOST...

KDY AKUSTICKÁ KYTARA ZÍSKALA NESMRTELNOST…

Bylo to 5.prosince 1980 v divadle Warfield Theatre ve městě San Francisco. To se na jednom pódiu sešli tři fenomenální jazzoví kytaristé: PACO DE LUCIA (ten byl navíc ještě označován jako „Král flamenca“), AL DI MEOLA a JOHN MC LAUGHLIN, a to za přítomnosti nahrávacího techniky, aby pak v následujícím roce vyšlo album FRIDAY NIGHT IN SAN FRANCISCO. Vzácně shodně kritikou i posluchačskou veřejností oceňované album (obsadilo dokonce 6.příčku v prodejnosti alb) právě vychází, tentokrát na labelu K2HD, už v bůhvíkolikáté reedici.

KDY AKUSTICKÁ KYTARA ZÍSKALA NESMRTELNOST...Myslím, že tahle nahrávka nejenže lety nestárne, ale naopak získává na kvalitě, bez ohledu na to, že se obešla bez superdigitalizace, supravodivosti či co to je, bez těch všech super vxmožeností, nebyly tam ani žádné lejzry, ani decibely na hranici sadomaso. Ale o to víc to jiskřilo mezi muzikanty, nejdříve po dvojicích, v závěru v triu, ale to není vůbec podstatné, protože posluchač valí bulvy tak jako tak, bobtnají mu slechy pod náporem běhů, sprintů, piruet, chvění, salv, výbuchů nebo jak to jaderné drnkání popsat, hned od úvodního tracku. Ten tvoří spojené kompozice „Mediterranean Sundance“ (od Al DiMeoly, původně na jeho desce Elegant Gypsy z roku 1976) a „Rio Ancho“ Paca DeLucii (z alba Almoraima také z téhož roku), v kterých si přehazují strunné perly oba autoři, přičemž Paco nechává flamenco doma, což je ku prospěchu jazzové věci.

V Coreově „Short Tales Of The Black Forest“ se k Al DiMeolovi (ten ji poprvé zahrál právě s Chickem Coreou na svém debutu Land Of The Midnight Sun) přidává John McLaughlin a posluchač zažívá jedinečné orgasmy např. v citacích Růžového pantera, jež přecházejí jen tak mimochodem v naléhavé blues.

Třetí pecka, „Frevo Rasgado“ od brazilského kytaristy a pianisty Egberta Gismontiho, svedla dohromady Laughlina s Pacem, a ti pálí skvostná sóla ve stále se zrychlujících předávkách, kdy i nad doprovodnými party zůstává rozum stát.

„Fantasia Suite“, Meolův klenot z alba Casino (1978), představuje konečně všechny tři interprety pohromadě, a ti dokazují, že se nemíní pouze předhánět. Skladbu budují, kladou tóny a motivy na sebe, staví z této materie nesmrtelnou pyramidu nebes se dotýkající, poslouchají se, ale nekradou, jeden druhému je inspirací a zároveň poklonou, aby až bluegrassová zběsilost pak vyústila k výrazně folkovému motivu.

Poslední track, Laughlinův „Guadian Angel“, již ale není „živý“, byl natočen v jednom ze studií v New Yorku, a oproti původní fusion verzi na autorově albu Electric Dreams z roku 1979 je samozřejmě andělštější. Předzaznamenává další trojlístkové nahrávky, výhradně studiové, a bohužel ztrácející již ten původní esprit a razanci. A moment překvapení. Ten totiž v případě páteční noci v San Franciscu doslova vybuchl jako atomovka!