Jak vypadalo zahájení dalšího ročníku Festivalu swingové hudby, které v prvním ze dvou večerů odstartovali Scott Hamilton (USA) ve spojení s Nothing But Swing Trio (SK) a americký vokální sextet TAKE 6?

Zatímco venku praskala zima, že by dirigenta nevyhnali, uvnitř Národního domu na Vinohradech už jste se mohli v klidu a pohodlí potit v tlustém svetru jako daň za to, že v něčem vypadáte aspoň trochu slušně. Majakovského sál totiž jasně ukazuje, proč je přesně tím pravým místem pro Festival swingové hudby, který letos pokračuje již 15. ročníkem. Samotná jeho vznešenost a lehce zvednuté nosíky elegantně oděných dam totiž přesně odpovídají úrovni hudby, která se tu tyhle dva večery hraje. A jen co se v sále setmí a vy absolvujete představení sponzorů a narážky na komunistické výročí, může konečně začít to podstatné. Již tradiční průvodce večerem Aleš Benda zmínil, že dokonce i dnešní mladá generace mnohdy shledává swing „trendy“ a „cool“. No já nevím. Mladá generace, kterou jsem viděl já, blikala v sále bledými displeji mobilů a dost neochotně se courala od východů k baru a záchodkům a zpátky na svoje místa, když došlo na přídavek. Ale co já vím o mladé generaci? Já starý dědek? Snad jen, že prostatu bych s nimi, navzdory svým předchozím názorům, neměnil.

Když bylo konečně představeno slovenské trio Nothing But Swing spolu s legendou saxofonu Scottem Hamiltonem a spravedlivě si rozdělili potlesk, začal teprve první večer festivalu. A nemějte mi to za zlé, ale víc než vytříbená a dokonale upečená hra pana Hamiltona mě hned po pár chvilkách zaujalo a do popředí mého zájmu se dostalo něco jiného. To, co na kontrabas předváděl Róbert Ragan byla totiž lahůdka, vážení. A laťku, kterou si nasadil hned na začátku, až do konce večera nesnížil. První, čeho jsem si všimnul, bylo, jak se u hry sám evidentně dobře baví, a druhou věcí bylo moje samovolné pokyvování hlavou do rytmu, když jsem tohle skvělé spodkové „drnčení“ sledoval. Pánové muzikanti se samozřejmě několikrát během setu prostřídali v sólování, ale skoro bych přísahal, že se pod Raganovými prsty ta jeho basa snad i usmívala. Výkon celé čtveřice byl velmi profesionální, jak by taky ne, ale ten kontrabas byl prostě a jednoduše živý! Pánové zhruba v půli setu během „If I Had You“ trochu zvolnili a věděli, proč to dělají.

Jen co se do toho v následující skladbě Peter Solárik za bicími trochu víc opřel, dostalo to všechno konečně tu pravou swingovou šťávu i se šlupkama. Solárik do toho najednou dával něco navíc, něco, co dělá z bicích tlukoucí srdce každé dobré kapely, a tímhle tepem nakazil i všechny ostatní. To pak bylo teprve slyšet (a radost vidět), co tahle čtveřice ve skutečnosti dokáže, a poprsí noblesních dam se začalo nervózně třást, jak sebou muži vedle nich házeli do rytmu.

Na černé vyleštěné krásce zn. Petrof pak Klaudius Kováč předvedl něco, co přimělo dav poprvé doslova explodovat v jediném krátkém unisonu, a všem bylo na tři vteřiny zase dvacet. Od té chvíle jako by se kapela konečně trochu víc uvolnila a rozehrála. S Ellingtonovou „Tonight I Shall Sleep (With a Smile on My Face)“ už to byla jen čistá radost a i Hamilton protáhl rozsah všech oktáv a ukázal, díky čemu nad jeho hrou všichni uznale pokyvují hlavou. A očividně hladové publikum oprávněně odměňovalo za vše. Před Raganem a jeho kontrabasem smekám, tenhle koncert odehrálo poctivých třicet let hraní srdcem, snad jen majster zvukár mu mohl s volume trochu přidat, klidně i na úkor pana Hamiltona.

Ale dost už! I takhle to vypadá, že jsem se zamiloval až po uši. Nakonec již zmíněný přídavek zklamal nedočkavce u dveří. Ale abych nezůstal nikomu nic dlužen: v programové přestávce jsem sledoval, jak se důstojně vyhlížející staříci se svými parfémovanými chotěmi odmítají posunout o dvacet centimetrů, aby jeden pán trochu lépe viděl. A když vypukla hádka o jedinou volnou židli, připadal jsem si mezi několika prázdnými místy jako nenasytný lakomec. Inu zdá se, že i starší generace, hlavně ta z vyšších vrstev, si vypadané vlasy dam a zvadlé poprsí pánů kompenzuje toliko prskáním a štěkáním.

Druhá půle večera odstartovala energickým úvodem nabitým sálem očekávaných TAKE 6. Ačkoliv se jim hned od začátku poměrně dařilo zainteresovat publikum, gospel u nás přece jenom nemá tradici jako v USA. Museli jsme jim připadat jako rohlíky.

Ale chtělo to jen čas, všechno pomalu, postupně, nejdřív zpěv, poté rytmické tleskání. A ani nevíte, jak jsem byl rád, že mladá slečna v řadě za mnou nezvládala obojí najednou. Zkušené šestici trvalo pak jen velmi krátkou chvilku, než si dokonale podmanila publikum. Jen ze začátku tomu zvukově něco chybělo, ať už to bylo zvukařem, nebo prací s mikrofony naživo, a ještě při notoricky známém „Stand by Me“ hlasitost jednotlivých vokálů mírně pokulhávala. Ale s TAKE 6 jako by tomu bylo přesně naopak než u pánů Hamiltona a Nothing But Swing Trio – až když trochu zvolnili a zklidnili tempo, začalo být vidět, v čem jsou opravdu dobří. Teprve v mírnějších písních jako třeba „Family of Love“ vyzněly dokonalé harmonie všech hlasů, tedy důvod, proč jsou tihle usměvaví chlapíci jedničky ve svém oboru. Zvlášť na barytonu Christiana Dentleyho by se dala založit úspěšná sólová kariéra. Nějaké stinné stránky? Tak ať to máme za sebou – podle mě je docela škoda, že se skupina ještě pořád nezbavila half-playbacku, i když toho večera použitého jen ve dvou písních, protože s tím, co na pódiu předvádějí, jsem si jistý, že nic takového, ani v rámci živých vystoupení, vůbec nepotřebují. Jejich silnou stránkou je celková a dokonale nacvičená show a to, že publikum dokážou pobavit. Během koncertu se výkony stále stupňují, a čím víc vás bolí zadek (pokud vůbec vydržíte sedět), tím víc si to užíváte. V přestávkách mezi písněmi si vykládají s publikem, dělají vtípky, chválí znovuzvolení Baracka Obamy a střídavě se všichni představují. I tenhle večer bylo obecenstvo jejich a za mnou to výskalo, luskalo prsty a hlavně neustále všechno komentovalo. Když na pódiu zpívali „Make a Wish“, přál jsem si, aby mladší generace za mnou přestala konečně mluvit a začala poslouchat. Přesto bylo velice jednoduché přestat konečně přemýšlet nad článkem a nechat se pobavit skvělými výkony tohohle sextetu. Pokud TAKE 6 už znáte, možná vás, až na repertoárové novinky (tentokrát hojně z poslední desky One), příliš nepřekvapí. Ale jejich koncerty jsou stále skvělá zábava až do konce a především prvotřídní vokální umění. A až se pánové vrátí na svátky domů do Alabamy, začnou hned s novým rokem studiovými pracemi na novém albu. A takhle dobře to dělají už pětadvacet let.

Tomáš Hromek

Podobné články

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..