Česko – Finské písničkové dávky: Lucie Niemelä – Doses

Písničkářka LUCIE NIEMELÄ pochází z hornické Orlové, ale již od 16 let žije ve Finsku, nejdříve jako studentka finštiny, nyní již jako renomovaná muzikantka, která navíc na jaře tohoto roku vydala u německého labelu ZeitArt debutové album Doses. A protože 8.listopadu vyjela se svou nově sestavenou kapelou na středoevropskou koncertní šňůru, jejíž součástí budou i tři vystoupení v Česku (15.11. Veselí nad Moravou, 16. Brno, 17. Praha), tahle deska napoví, co nás vlastně čeká. A jestliže bude Lucie ty své písničky “dávkovat” stejně, jako na disku, je na co se těšit. Sice s ní na desce hrají jiní hudebníci, ale na “najazzlé” chuti se to jistě neprojeví, už proto, že lídrem její koncertní kapely je kytarista Ossi Maristo ze slovutného jazzového big-bandu UMO.Na debutovém CD Doses přidává Lucie ke zpěvu svůj doprovodný nástroj, kterým je klavír, ale v menší míře, než by se čekalo. Sázka na pianistu Antti Kujanpää se ale rozhodně vyplatila. Tento klávesák vyhrál v roce 2004 se svou skupinou Kvalda v kategorii Nordic Jazz Comets a jeho klavírní styl místy připomíná Zdeňka Zdeňka, když doprovází Dášu Andrtovou. Pozornost si zaslouží také kytarista Joona Hasan, který se výrazně zviditelnil spoluprací s dub hip-hopovými Ceebrolistics. Nejvýraznější vklad však přinesla Anni Elif Egecioglu (původem turecká Švédka) se svým violoncelem. Ta je známa nejen ve Finsku díky svému zpěvu v experimentálním jazzovém triu Elifantree, přezdívá se jí “Cpt.Beefheart v sukních” a jejich letošní deska Time Out by vás odvařila.

Ani jedna ze 12 písní Lucie Niemelä vás sice neodvaří, nejsou to žádné experimenty, nebublá v nich krev a nebouří vypjaté emoce, přesto se nenudíte. Autorka sama svůj debut charakterizuje jako “něžně dramatické album, jsou v něm na jednu stranu písničky o zamilování, lásce, podpoře druhých, na druhou stranu o rozpadajícím se vztahu, domácím násilí, dokonce o drogách a smrti.” Ty písně vás citově nevydírají, jsou upřímné, příjemně poslouchatelné a přitom umně vystavěné, poučené nejen onou silnou generací jazzových písničkářek s piánem typu Diana Krall či Holly Cole, ale také nu-soulovými divami a´la Meshell Ndegeocello, přičemž já v nich slyším také Joni Mitchell, Kate Bush a především Carole King, sama Lucie se netají Reginou Spektor.

Nejvíce jazzové jsou úvodní Second Fly Like Feathers a Silent Reward, zprvu křehká, v závěru především díky kytaře vygradovaná balada, také Flowers In Her Hair nasála jazzovou lehkost, i když jde o něžně dramatickou baladu o smrti. Ve střední části zní naléhavé smyčcové kvarteto, jež zabarvuje zvuk ve vícero písních, nejvýrazněji v Apologies Pending a Eyes At War, violoncello pak neopakovatelně sytí např. Angry Heart. Nejvýraznější hitové ambice mají Miners (píseň je taky natočena jako klip), nejen pocta horníkům, onomu mužskému elementu v autorčině dětství a dospívání. Vesměs nejazzová kytara dává o sobě nejvíce slyšet v Another Eye, v titulním tracku Doses pak ve stylu rockových 60.let včetně ostrého sóla, trochu jazzově zní jen v Ocean Waters, čímž evokuje dost silně Joni Mitchell. Zvlášť bych se zmínil o songu Telepathy – ten napsala Lucie pro svou mámu, aby jí pomohla, když byla pohlcena stresem. Kolekci pak uzavírá nadějeplná Light On A Winter Day, kterou napsala “po dvou měsících šera, kdy konečně vysvitlo slunce a bylo to, jako když se znovu narodíte”. Vlastně to není ještě konec! Pokud si počkáte něco přes minutu, dočkáte se bonusu v podobě třinácté písně, miniatury o srdci, “které bije jen pro to jediné…”

V jednom z rozhovorů Lucie říká: “Nemám ráda začarované kruhy a myslím, že hudba je dost silná na to, aby nám je pomohla překonat.” Toť sympatická víra každého mladého muzikanta. Doufejme, že jí ta víra vydrží. Její písně začarovaným kruhem rozhodně nejsou…