Závěrečný a opravdu hlavní festivalový večer Jazz Goes To Town vypukl jako obvykle ve velkém sále KC Aldis, ve foyer hrál také jazz, letos to byla nadějná a hodně narocklá SISI FEHÉROVÁ se svým COLLABORATION (Tomáš Fuchs – kytara, Matěj Havlíček – basa, Martin Linhart – bicí). Nebylo zcela plno, ale návštěva i tak slušná. Jen jsem měl dojem, že se vloni, i když bylo zcela nabito, jaksi méně „couralo“ během produkce, ale to nijak neovlivnilo úroveň hlavního festivalového koncertu. 
Otvírákem byl desetičlenný, převážně dechový band KELLER´S 10 ze Švýcarska.Představitel evropské kolektivní improvizace. Kámen úrazu. Pominu-li fakt, že Hradec Králové viděl v roce 1999 vrcholné představitele tohoto obtížně uchopitelného sub-žánru, a to Kollektief Willema Breukera, jejich vystoupení nebylo v žádném směru nijak oslnivé. V jejich hudbě mi chyběl vyšší podíl improvizace, základního stavebního kamene jazzu, lídr a skladatel (a hlavně dirigent!) Beat Keller nepíše ani příliš objevné kompozice, takže to jejich snažení jaksi vyšumělo. Staccatové dechy znám ve stovkách variací ze soudobé vážné hudby, svobodymilovný jazz bych tím nezatěžoval…
Ani TERRY BOZZIO, bubeník proslavený u nás především spoluprací s Frankem Zappou (ale také hrál např. s Brecker Brothers, Jeffem Beckem, Steviem RayVaughanem), tudíž více rocker než jazzman, nepředvedl při svém zcela sólovém vystoupení víc, než dokáže třeba Pavel Fajt, a to ještě s nepoměrně menším arzenálem! Přesto to byl zážitek, nepochybně! Však byl také patřičně bouřlivě aplaudován, ale přídavku jsme se nedočkali. Jen ten newageový sampl k jednomu kusu si mohl odpustit, to mne bude strašit ještě hodně dlouho…
Zato norští HELGE LIEN TRIO mne dostali! Jejich severský zvuk byl doslova podmanivý, slyšíte ozvěny severských ság, šumící lesy, zasmušilé ticho i očistnou, nikoli drtivou bouři, vidíte rozeklané fjordy a všudypřítomné troly. Trio vytváří obrovské napětí, pnutí uvnitř každé skladby, těšíte se na každý další tón, už už ho slyšíte, ale vždycky vás překvapí. Pianista Helge Lien často využíval preparovaných tónů (ale nikoli perkusivně), basák Frod Berg hrál smyčcem víc, než je obvyklé, a bubeník Knut Aalefjar se dokázal mnohdy obejít i bez paliček, aniž by trio ztrácelo „koule“. Zahráli lídrovy kompozice z jejich posledních dvou desek, Hello Troll (norské jazzové album roku 2008) a loňské What Are You Doing The Rest Of Your Life, třeba až mozartovskou baladu Grandfather´s Waltz, členitou Gamut Warning a v závěru vskutku vrcholnou a folklórem nasycenou Troozee. Podle mne absolutní vrchol celého festivalu! A proč? Protože zahráli, oproti Bozziovi to bylo ještě patrnější, něco navíc, co třeba někdy jindy už nezopakují, a to byl jejich dar nám, posluchačům ve velkém sále KC Aldis V Hradci Králové. Podívejte se na youtube a zjistíte, jak jedinečnému „jazzovému vaření“ jsme v sobotu 20.října byli svědky a konzumenty! A zaplaťbůh vděčnými a se všemi smysly otevřenými, a tak citliví muzikanti, jakými byli tito Norové, to vycítili a zahráli podle toho. A to je to největší kouzlo jazzu, a nebál bych použít i výraz „zázrak“…
Samozřejmě by této kategorie spadali i závěreční, superhvězdní WORLD SAXOPHONE QUARTET. Představili svůj nejnovější projekt, poctu rockovému géniovi Jimi Hendrixovi, takže uchopili jeho skladby a dodali jim nezměrnou, až vražednou free-jazzovou energii. A to byl občas problém. Mám free-jazz rád, ale měl jsem mnohdy dojem, že se hrálo víc prsty než srdcem. Čekal jsem víc SOUHRY, tak jedinečné z více než dvacítky jejich alb. Na druhou stranu slyšet sóla čtyř velikánů avantgardního jazzu na jednom pódiu, to taky není k zahození, no ne? David Murray s tenorsaxofonem, Tony Kofi a Oliver Lake s altkou a skutečně fenomenální barytosaxofonista, legendární Hamiet Bluiett s neméně bájnou rytmikou, baskytaristou Jamaaladeenem Tacumou a bubeníkem Ranzelem Merrittem, uff ufff! Vyzdvihl bych jejich „převálcování“ Hey, Joe – místy to ti čarodějové dostávají do hájemství zvaného blues a barytonové sólo ční vysoko nade všemi, to už je samo jazzové nebe! Občas je problém Hendrixe rozluštit, ale ve Foxy Lady se to daří, Freedom je umocněna funky rytmem, vrcholem se stává Little Wing, uvozená osamoceným partem Murraye, zlahodněná následným souzvukem, až tanečním rytmem a vypjatými, přesto srozumitelnými sóly všech protagonistů, z nichž opět nejvýše ční až neskutečně jímavé sólo Bluiettovo. Co ten dokáže ze svého nástroje v 72 letech vyždímat! Aniž by však sklouzl k samoúčelnosti, což u jeho souputniků býval sem tam problém. Ale zase ne tak podstatný pro celkový dojem. Ten byl omračující…
18.ročník královéhradeckého festivalu Jazz Goe To Town skončil, ať žije ročník devatenáctý!
- Celá série reportů z letošního Jazz Goes to Town:
- První den – Jazz jako sen do Hradce Králové vešel – Luboš Soukup Quartet a Muff
- Druhý den – SOUBOJE, DIALOGY A ROZHOVORY
- Třetí den – Jazz ve znamení vzletných i zemitých vášní
- Čtvrtý den – Jazz jako malovaný – Petr Kalfus Sextet
- Pátý den – Československá a italská veselice, Italové vítězí
- Šestý den – Od kolektivismu k nespoutané demokracii