Dlouhou cestu k debutu „Go For A Rich Man“ urazila VLADIMÍRA KRČKOVÁ, a ještě si ho musela vydat sama. Ať už k tomu byly důvody jakékoli, je to škoda, že se u nás (a dnes i kdekoli jinde) kvalita prosazuje tak těžce. A pro hudbu to platí dvojnásob. A jazz bude asi vždycky v našich těsných luzích a hájích benjamínkem, přitom posledních 5-6 let zažívá tenhle smyslný žánr kvalitativní (i kvantitativní) boom. A jsem rád, že se to týká i zpěvaček (těch víc, než zpěváků).
Vladimíra Krčková studovala po absolvování pražské konzervatoře (2003) soukromě jazzový a klasický zpěv, také kompozici a improvizaci (však je i znamenitou akordeonistkou a klavíristkou), posléze operní zpěv, a to u slovutné Magdaleny Hájossyové. Prvním plusem jejího albového debutu je fakt, že je plně autorské (s výjimkou jednoho textu, jímž je báseň Paula Verlaina), obsahuje devět „písní“.
Výraz „písní“ je v uvozovkách záměrně, neboť to nejsou obvyklé písňové útvary, ačkoli u nich nechybí ani náznaky refrénů. Krčkové zpěv je vlastním dalším nástrojem, tím čtvrtým hlasem k triu doprovázejících muzikantů. Kdybych měl její styl zpěvu přiblížit znalému posluchači (a podotýkám, že tohle album je vskutku již pro na jazz připraveného posluchače), přirovnal bych ji k Joni Mitchellové (zvláště z jejích silně najazzlých alb, např. Hejira, Mingus).
Mají i podobné rozpětí, zabarvení hlasu a nesporně i to jinak pouhým uchem nepostihnutelné „fyzično“. Proto také Vladimíra zpívá v angličtině, tenhle styl zpěvu by byl jinak velmi omezen, a působil by vlastně i násilně, ba nejapně. A že ji doprovází trio, sestávající se z kytaristy Adama Tvrdého, kontrabasisty Petra Dvorského a bubeníka Jana Linharta, tedy z jazzmanů ostřílených a zdatných, umocňuje celkový posluchačský dojem. Prostě „jazzová lahůdka“…
Ukázky
Již od úvodní be-bopové hříčky je patrné, že Krčková je výjimečná zpěvačka. Zažíváte s ní doslova jízdu, třeba v „Up In The Hotel“ si připadáte jako ve zdviži, změní vás v užaslého lift-boye, který neví, kam s očima. V baladách, jako „She“ či závěrečná „Why The Nights Are So Bright“, můžete plout po ohybech, vlnách i čeřenech slov, Vladimíra udivuje i velkým hlasovým rozsahem, přesto jsou to stále písně, kostra je pevná, nesype se to. V „Chanson D´Automne“ zpívá Verlaina v originále, je to skutku něžnůstka, ale Linhartovy bicí a Tvrdého kytara vytvářejí až drásavé napětí, vskutku podzimní nálada, díky rytmice až dekadentní. Tady bych měl ale malou výtku: prospělo by krácení tak o dvě minutky. Ale její hlas nezačne nudit ani zde. A je to i zásluhou muzikantů, samozřejmě. Třeba v nejčlenitější písni alba „Inner Flights“ vytvářejí protipól zpěvu, je v ní i krátký souboj bubeníka s hlasem, v titulním tracku zazní i rock, přičemž zpěv zůstává komornější, čímž zvuk nabývá vzrušující jiskřivosti (ostatně jako každý duel mužského elementu se ženským), „Tatoo Girl“ odstiňuje polohy od jazz-rockové fúze až po nádech folku, probleskne tam náhle dokonce i rozdrásaná Janis Joplin!
Opravdu jsem se při debutu Vladimíry Krčkové „Go For a Rich Man“ ani na okamžik nenudil, což se mi tak často u produktů zpěvaček nestává. Sakra dobrý počin! Jestliže Norah Jones dostala za poslední tři svá alba minimálně čtyři hvězdičky, pak musím zde přidat aspoň tu jednu.