JAZZOVÝ HLAS PŘEVÁLCOVÁN METALEM…

…Crossoverový festival Struny Podzimu, koncert japonské jazzové virtuózky Hiromi (Uehara) v pražském Divadle Hybernia dne 3.října, sliboval neobyčejný hudební zážitek, zvlášť pro toho, kdo byl namlsán posledními dvěma alby pod hlavičkou jejího The Trio Project, “Voice” a nejčerstvější “Move”. Jenže…co na desce fungovalo, to jest eklektický fusion, v němž se však um klavíristky neztrácel, to převálcoval dominantní bubeník. Pravda, seděl jsem ve 3.řadě před ním, ale to nemění nic na faktu, že jeho dupák a metalové přechody měly navrch. O to víc smutnější, že pražské publikum právě jeho nejvíc aplaudovalo, a tudíž se prosazoval čím dál víc, a to na úkor dokonce samotné Hiromi.

Domnívám se, že Hiromi si tohoto faktu je vědoma. Ne nadarmo je s ní na albu “Voice” Simon Phillips, bubeník dokonce od Judas Priest (!!!), nyní se představila s jiným dominátorem, se Stevem Smithem, který vedle Pontyho, Scotta Hendersona, Coryella či Buddy Rich Big Bandu tvrdil muziku u Bryana Adamse, Dweezila Zappy a především kapely Journey. Všímal jsem si jejich kontaktu na pódiu a nabýval jsem čím dál víc pocitu, že má navrch právě bubeník, že lídr Hiromi se jemu přizpůsobuje. Naproti tomu basák Anthony Jackson, veterán šestistunné baskytary (nekonečná by byla řada veličin, s nimiž hrál: Cobham, DiMeola, Fagen, Chaka Khan, Metheny, Ritenour, Urbaniak, Weckl, Gillespie, Schifrin, ale i Paul Simon!), byl doslova napojen na sólistku, vnímal její pohyby, každý úhoz, a občas vrhal zděšený pohled na bubeníka. Jenže Hiromi pochopila, že právě bubeník je posluchači doslova hltán a freneticky aplaudován, tak proč se drát dopředu svou sice vitální, ale přesto posluchačsky příliš náročnou klavírní hrou, plnou citací nejen ze šírých jazzových vod, ale i ze strmých vrcholů vážné hudby? (Tak mi to připadalo, nechť mi promine, pokud jí křivdím.) A to mne mate. Je to úlitba bohům? Úlitba většinovému vkusu? Chce lámat komerční rekordy?
A tak byl pro mne největším zážitkem její verze Beethovenovy sonáty, při níž se bubeník ztišil a nechal tak zaznít vlnám měkkých tónů baskytary, jež umocnily úžasný klavírní výlet. Takhle nějak by hrál blues i sám Beethoven, myslím, že by jako “oslí můstek” také použil ústřední motiv z Ellingtonovy Karavany, také by propadl be-bopovým emocím a swingové radosti. A když Hiromi zahrála pouze sama, a to kompozici Flashback, přál jsem si ze všeho nejvíc, aby to trvalo co nejdéle.
Netrvalo. Odehráli celkem hodinu pět minut, pak sice přidali ještě třikrát, ale to asi fakt už jenom kvůli bubeníkovi. Ten doopravdy zažíval triumf…
Proč jsou u nás nejvíc oceňováni právě bubeníci? ptám se.