Jan Zeman

Colours of Ostrava, taký fajný rodinný festival

Colours of Ostrava je taký fajný rodinný festival. Tata aj mama všici dojdou. Ostatně, dramaturgie je tak pestrá, že zpívánky Bobbyho McFerrina hbitě střídá kulometná palba post-rockových Mogwai.

Většina lidí přijela na Alanis Morissette, Buty nebo žhavý objev, šansoniérku Zaz. Na ty ostatní šla jen ze zvědavosti. Objevení teprve čeká na Antony and the Johnsons, především však na frontmana Antonyho Hegartyho.

Senzitivní hudebník a výtvarník, který se dokáže rychle vcítit do atmosféry přítomného okamžiku. Místo naslouchání se však lidé rušně bavili. Pro příště by to chtělo více komornější prostředí, Hegarty sám o sobě není interpret pro masy.

Naprostý opak byla šestadvacetiletá rodačka z Kansasu – Janelle Monáe. Oslňující zpěvačka s hlasem jako břitva, který bohužel na Colours nevyzněl. Kde byl ten hlas, který ledy láme? Velkolepá show, ideální na festivaly, ovšem bez špetky nápadu, oduševnělá, bez jakékoli i sebemenší improvizace.

Milým překvapením byly projekty, od kterých jsem nic nečekala a nebo je vůbec neznala. Nadšení u mě vyvolala kapela z Faerských ostrovů – Dánjal. Kombinace kabaretního šansonu a nespoutané energie balkánu by snad probudila i mrtvého. Omotali si nás kolem prstu, tančila bych s nimi až do rána.

Fascinace islandskou hudbou potvrdila kapela Árstíðir. Šest mužských hlasů, ze kterých mrazí. A vůbec nevadí, že neumíte islandsky, protože jejich síla spoutá kohokoli.

Ostrava žila nejen na samotném festivalu. Mladí, staří, děti bubnovali ve městě, zpívalo a hrálo se i přes občasný déšť.

Na co s odstupem času vzpomínám? Dech beroucí industriální prostředí. Dlouhé řady na jediný bankomat v areálu. Soulad deště a taneční hudby na pláži. Výborný hamburger nebo domácí halušky, kterých jsem nikdy neměla dost.

A na brňáky! Jsou zkrátka všude:-)

 

Foto: Jan Zeman