Nová kniha zakladatele moderní české hudební publicistiky Lubomíra Dorůžky (* 1924) navazuje na jeho knihu Český jazz mezi tanky a klíči 1968–1989. Věnuje se jednak významným zahraničním osobnostem, které v současném jazzu určují vývoj, a především pak českému jazzu po roce 1989.
Dorůžka do současného kontextu zasazuje tvorbu starší generace Emila Viklického, Milana Svobody a Jiřího Stivína a srovnává ji s nejpozoruhodnějšími osobnostmi současného mladého jazzu: varhaníkem Ondřejem Pivcem, klavíristkou Beatou Hlavenkovou, kontrabasistou Jaromírem Honzákem a mnoha dalšími.
Díky vědomí souvislostí a neobvyklé erudici a rozhledu zde Lubomír Dorůžka s přesností historika a jedinečným osobním vkladem mapuje vývoj tuzemské hudby, rozkrývá její inspirace, nachází styčné body s minulostí a přitom nezapomíná ani na ekonomickou stránku věci či na poslední vývoj na klubové a festivalové scéně . Ve svých šestaosmdesáti letech tak předkládá čtenářům nejucelenější mozaiku současného českého jazzu, jaká v naší polistopadové hudební publicistice vznikla.
Skladatel a pianista Emil Viklický napsal na iDnes reakci na pasáž této knihy, ve které ho pobavili výpovědi některých českých jazzmenů, týkající se situace v pražských jazzových klubech.
Otisk dopisu Emila Viklického:
Narazil jsem nedávno v jazzovém klubu v Chicagu na starý výrok klavíristy Oscara Petersona, který souvisí s kapitolou o jazzklubech v nové knize Lubomíra Dorůžky Panoráma jazzových proměn, kterou před pár týdny vydalo pražské nakladatelství Torst.
V Dorůžkově knize mě pobavily výpovědi muzikantů (Knop, Hlavenková), týkající se situace v pražských jazzových klubech. Výroky „nedůstojné honoráře“, nebo „muzikanti se nechávají vykořisťovat majiteli klubů“, jsou bezbřeze naivní. Jazzové kluby všude na světě platí malé honoráře. Domnívat se, že situaci vyřeší nějaké české jazzové odbory (jak se v knize píše na straně 123/, které přinutí platit majitele klubů vyšší honoráře, je skutečně komické.
Jazzklub má zcela jinou funkci, než uživit přehnaně ambiciózní hráče. Je to dílna, kde si muzikant před publikem ověří, zda-li to, co doma pracně cvičí, zabírá. A vůbec nevadí, že v klubu je někdy jen pár zachmuřených turistů, nebo rozpustilá skupina teenagerů z Německa. Naopak, musíte dokázat zaujmout i takovéto publikum.
Oscar Peterson kdysi na otázku „What enviroment creates jazz musicians?“ („Jaké prostředí vytváří jazzové hráče?“), odpověděl velmi přesně: „The bandstand“. Tato lakonická odpověď říká daleko více, než by se mohlo na první pohled zdát. Nerozhoduje tedy sebelepší škola, původ, hodiny zkoušek nebo domácího cvičení. Muzikanta utváří to, s kým a jak bude na „jevišti“ pro posluchače hrát. Jak dokáže komunikovat se spoluhráči, jak dokáže z jeviště něco sdělit, pokud má co. „
The bandstand“ je prostředí, které jazzového muzikanta utváří, a děje se tak především v jazzových klubech.
Emil Viklický, Bloomington, IL, červenec 2010