Americká multiinstrumentalistka, kontrabasistka a zpěvačka Esperanza Spalding, narozená v roce 1984, se ve svých skladbách dotýká mnoha žánrů. V roce 2011 na 53. ročníku vyhlašování cen Grammy se stala první jazzovou umělkyní, která obsadila nejvyšší příčku v kategorii Best New Artist.Esperanza vyrůstala v Oregonu, v portlandském předměstí King, které označila za „poměrně strašné ghetto“. Vyrůstala pouze s matkou a bratrem. Její etnické kořeny jsou různorodé. „Maminka je hispánská Velšanka narozená v Americe, tatínek je černý.“ Zajímá se o hudbu různých kultur, včetně hudby brazilské; říká: „u portugalských písniček je frázování melodie vnitřně propojené s jazykem, a to je nádherné“.

Maminka její zájem o hudbu sdílí, sama měla blízko k tomu, stát se putovní zpěvačkou. Esperanza sice zmiňuje, že na ni maminka měla na cestě k hudbě silný vliv, ovšem to, že svůj život zasvětila hudbě, je zásluha klasického violoncellisty Yo-Yo Ma, kterého viděla jako čtyřleté dítě v epizodě dětského pořadu Mister Rogers’ Neighborhood.

esperanzasmall

Ještě jí nebylo pět a sama se naučila hrát na housle tak, že ji přijali do oregonského amatérského souboru Chamber Music Society. S tímto souborem pak Esperanza hrála do svých patnácti let a působila v něm nakonec na pozici koncertního mistra. V důsledku vleklého onemocnění absolvovala Esperanza značnou část základní školy formou domácího studia, později také navštěvovala King Elementary School v severovýchodním Portlandu. V té době měla příležitost přiučit se v muzice mnohému jednoduše tím, že poslouchala učitele, kterého měla její matka na kytaru. „Když mi bylo asi osm, studovala maminka krátce jazzovou kytaru“ říká Esperanza. “Chodila jsem s ní na hodiny a sedávala pod piánem. Když jsme přišly domů, hrála jsem skladby, co hrál její učitel.“ Esperanza hrála také na hoboj a klarinet, ale na střední škole objevila kontrabas. Zpívá anglicky, španělsky a portugalsky.

Esperanza chtěla hrát původně na violoncello. Ve čtrnácti letech však obdržela stipendium na roční stáž na Northwest Academy, prestižní střední školu scénických umění, a záhy objevila kontrabas. Škola jí sice moc nesedla, zato nástroj ano. Střední škola ji připadala „snadná – a nudná“, a tak z ní odešla. Když jí byl v roce 2008 položen dotaz, proč hraje na kontrabas a ne na něco jiného, odpověděla, že neměla na výběr, že basa prostě „měla osobité kouzlo“, které s ní rezonovalo. Poznání kontrabasu bylo „jako by se jednoho krásného dne probudila a uvědomila si, že se zamilovala do parťáka“. Od té doby brávala občas kontrabas do hudební třídy, začala s ním experimentovat a ostatní nástroje ji přestávaly bavit. Učitel v kapele ji předvedl bluesový part pro kontrabas, a ona jej později použila a vystavěla na něm svůj první gig. Pak už začala hrát na basu denně a postupně si ji zamilovala.

Kolem patnáctého nebo šestnáctého roku začala psát texty pro místní indierockovou a popovou kapelu Noise for Pretend se všemi tématy, která ji přišla na mysl. Prošla několika soukromými lekcemi zpěvu, kde se naučila, jak si má chránit hlas, ovšem první pěvecké zkušenosti má ze „zpívání ve sprše“. Teprve později si troufla doplnit svými vokály Noise for Pretend. Její touha vystupovat živě se přihlásila o slovo při kompoziční práci, kdy si zpívala a současně hrála, aby viděla, jak k sobě hudba a hlas pasují. Je pravda, jak připouští, že spojení obou rolí může být výzvou. V roce 2008 v jednom interview říká: „není snadné být zároveň zpěvákem, jste zavázáni publiku a nesete plnou odpovědnost za vyvolání emocí, pochopení textu, melodie atd., a zároveň platným basákem a leaderem kapely“.

Ze střední školy odešla v šestnácti letech, složila závěrečné zkoušky a požádala o stipendium na hudební katedře státní univerzity v Portlandu, které dostala. Vzpomíná, že byla „nejmladší kontrabasistkou v historii katedry vůbec.“ Cítila, že ačkoli neměla za sebou tolik cvičení, jako její spolužáci, učitelé rozpoznali její nadání. S podporou svého učitele na kontrabas se rozhodla podat přihlášku na Berklee College of Music. Při zkoušce si vedla natolik dobře, že jí bylo přiznáno plné stipendium. Třebaže měla na stipendium nárok, měla chuť si vydělat na živobytí sama, a tak pro ni přátelé uspořádali benefiční koncert, který zaplatil letenku a ještě něco málo zbylo.
Úspory však nevydržely dlouho. Na mizině a vyčerpaná zvažovala, že hudby nechá a vstoupí do politiky, od čehož ji zrazoval jazzový kytarista a skladatel Pat Metheny. Tvrdil, že má nesmírný talent a že ho musí využít. Na Berklee ji v prvním ročníku vedl na kontrabas John Lockwood.
V portlandských klubech začala Esperanza vystupovat už jako teenager, poprvé se objevila v patnácti letech v bluesovém klubu, kde si mohla zahrát jeden basový doprovod. Mezi sezónními muzikanty, se kterými tu první noc hrála, se našel jeden, který ji pozval na pravidelné zkoušky kapely, „aby mohla něco odkoukat“. Zkoušky brzy přerostly do pravidelné spolupráce a tak s kapelou nakonec hrála celý rok. Jak sama říká, byla to šance předvést se jako muzikantka, a přestoupit hranici dosavadních zkušeností. Časný kontakt s těmito „fenomenálními prameny“, jak nazývá muzikanty, s nimiž hrála, podpořil její pojetí rytmu a pomohl vypiplat vnímání nástroje.

„Géniové mě obklopují na každém kroku, ale protože jsou třeba jen o trochu starší než já, nebo to nejsou holky, nebo nad nimi nedrží ruku velké vydavatelství, nedostává se jim takového uznání“

Patti Austinová si najala Esperanzu pro mezinárodní turné po prvním semestru na Berklee. Esperanza ji doprovázela na turné „For Ella“, uspořádaném k poctě Elly Fitzgeraldové. V roce 2008 vzpomínala Esperanza na tuto zkušenost jako na výchovnou lekci, která ji pomohla naučit se, jak doprovázet zpěváky i jak si udržet energii a neztratit chuť hrát každý den to samé. S Austinovou spolupracovala pravidelně příští tři roky. Ve stejné době, ještě na Berklee, studovala Esperanza u saxofonisty Joa Lovana, s nímž později také koncertovala. Začínali jako trio, později přešli na kvartet a nakonec se přidali ke kvintetu US5 a projeli s ním celé Spojené státy od New Yorku po Kalifornii.

Esperanza se nepovažuje za žádný hudební zázrak. „Géniové mě obklopují na každém kroku, ale protože jsou třeba jen o trochu starší než já, nebo to nejsou holky, nebo nad nimi nedrží ruku velké vydavatelství, nedostává se jim takového uznání,“ říká Esperanza.

V roce 2005 obdržela od Boston Jazz Society prestižní stipendium pro výjimečné muzikanty. Vzápětí po absolutoriu školy dostala Esperanza od Berklee College of Music nabídku k pedagogické práci. Přijala ji a stala se tak nejmladší profesorkou v historii této instituce, bylo jí tehdy dvacet let. Esperanza se v této roli snaží pomáhat svým studentům zlepšit techniku pomocí každodenních rozborů cvičení, což přispívá rozpoznání jejich silných stránek i toho, na čem je ještě třeba pracovat. Od roku 2008 se na Berklee rovněž podílí na přípravě několika kurzů, zejména kurzu zaměřeného na „transkripci jako prostředku pro výuku harmonie a teorie“. Od té doby žije Espernaza v texaském Austinu.

Esperanza Spalding nahrála tři alba – Junjo (2006), Esperanza (2008) a Chamber Music Society (2010). Na prvním albu chtěla ukázat dynamiku, kterou okusila ve svém triu. Ačkoli Junjo vyšlo pod jejím jménem, Esperanza ho považuje za „kolektivní čin“. Materiál na druhém albu, Esperanza, měl více reflektovat ji samotnou jako umělkyni, a hudebníky si proto vybrala velmi obezřetně, aby tento záměr splnili co nejlépe. Ed Morales napsal 23. června 2008 v PopMatters, že album Esperanza je „pohodářská jazzová koláž jazz fusion, brazilské hudby, s doteky hiphopu.“ Siddhartha Mitter 23. května 2008 v časopise Boston Globe zmiňuje, že „velkou změnou“ na albu „je zpěv…ten činí album mnohem přístupnějším a v jistých ohledech dokonce konvenčnějším.“ Chamber Music Society se zjevně inspiruje minulostí, úlohou koncertního mistra. Tato poloha se projevuje fúzí tříčlenného smyčcového souboru s klavírem, klávesami, bicími a perkusemi. Jak napsal Patrick Jarenwattananon pro NPR Music, „hotové dílo nepochybně vyzařuje naprostou intimitu, dokonale souznící s malým shromážděním v tiché, dřevem obložené místnosti.“
Kromě těchto alb se Esperanza podílela na projektech, které produkovali například Fourplay, Stanley Clarke, Christian Scott, Donald Harrison, Joe Lovano, Niño Josele, Nando Michelin, a Theresa Perez.

Její další album, které má vyjít koncem roku 2011, nese pracovní název Radio Music Society a Esperanza doufá, že na něm představí jazzové hudebníky způsobem srozumitelným a stravitelným pro posluchače mainstreamového rozhlasu.

Gary Burton, výkonný viceprezident na Berklee College of Music, v roce 2004 prohlásil, že Esperanza má „báječný cit pro styl, dokáže suverénně číst i ty nejkomplikovanější kompozice a svou radostnou osobnost vkládá do všeho, co hraje.“ Ben Ratliff z New York Times označil její hlas 9. července 2006 jako „lehký a vysoký, rozsahem připomínající Blossom Dearie, schopný zaznít i tiše, jako denní snění“ a že Esperanza „vytváří svůj vlastní ženský vesmír, prolnutý shora dolů rozmanitou škálou zvuků.“

O dva roky později napsal týž Ratliff opět do New York Times, tentokrát 26. května 2008, že Esperanzino nadání spočívá především v „lehkém, šumivém, optimistickém náboji, skrytém v melodice kontrabasu, a v elastickém, jemném hlasovém projevu“, ale že „hudba postrádá zásadní míru skromnosti.“ Dodal, že „je to pokus dovést prolínání žánrů (Stevieho Wondera a Wayna Shortera) na nový stupeň definice a síly, ovšem její slátaniny a groovy jsou poněkud otřepané a předvádí Esperanzu především jako zpěvačku a textařku, což ovšem není její nejsilnější parketa.“ Pat Metheny v roce 2008 uvedl, že u Esperanzy “bylo okamžitě jasné, že má mnoho co říci a nepodobá se žádnému z hudebníků, na které do té doby narazil. Její jedinečná kvalita je cosi, co přesahuje její fascinující hudební dovednosti; má vzácnou schopnost předávat jistý osobní druh představ a energie.“

Andrés Quinteros v argentinském periodiku 26Noticias z 28. října 2008 napsal, že Esperanza Spalding je nejvýraznějším talentem dnešní jazzové scény.

Esperanza Spalding cituje jazzové kontrabasisty Rona Cartera a Dava Hollanda, kteří významně ovlivnili její hudbu; Carter prostřednictvím „orchestrace“ hry, a Holland způsobem, jakým skladatelskou prací doplňuje svůj osobní styl. Saxofonistu Wayna Shortera a zpěváka a textaře Miltona Nascimenta považuje za hrdiny. Rovněž vyzdvihuje svou oblibu brazilské hudby.
Esperanza miluje fusion a říká, že její práci ovlivnil „nádherný příběh, který začal před čtyřiceti lety, kdy lidé začali do hudby vkládat moderní zvuky.“ Vyjádřila obavu, že se jazz vzdaluje od svých kořenů. Domnívá se, že ztratil svou pouliční hodnotu a vztah k „černé zkušenosti černé diaspory i mimo ni“ nyní, když jej přijala za své „komunita sezónního umění.“ Poznamenává, že v počátcích byl jazz „populární taneční hudbou a “hudbou pro mladé lidi, kteří si připadali děsně sklesle,“ a věří, že „hip hop, neo-soul…je nyní naším „jazzem“ alespoň pokud jde o jejich roli v rodokmenu hudebních žánrů …“

Esperanza Spalding vyslovila přání být posuzována podle svého muzikantského umu a nikoli podle ženské přitažlivosti. Je přesvědčená, že ženy hudebnice musí být odpovědné za to, aby se vyvarovaly nadměrné sexualizaci jich samotných. A také věří, že dobrou originální hudbu může psát jen ten, kdo čte a má informace o světě. Řekla, že si pro svou kariéru bere příklad z Madonny a Ornetta Colemana.

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..