Marcus Miller, oceněný cenou Grammy za nejlepší skladatelský výkon v oblasti jazzu za rok 2001, se narodil ve čtvrti Brooklyn ve městě New York. Pochází z hudební rodiny, ve které byl již od raného dětství ovlivněn svým tatínkem, jenž produkoval svou hudbu jako varhaník v místním kostele. Na rozvoji jeho nadání se podílel také jeho vzdálenější člen rodiny Wynton Kelly, který jednu dobu působil jako pianista Milese Davise, se kterým později i Marcus navázal spolupráci.

Již od raného dětství vystřídal mnoho druhů nástrojů a hrál převážnou část všech žánrů tehdejší doby. Ve svých třinácti letech byl schopný obstojně hrát na piáno, klarinet a basovou kytaru. Díky tomuto arsenálů nástrojů začal také komponovat.Avšak navzdory všem jeho nástrojům si získala jeho basová kytara trvalé místo v srdci a tak začal v New Yorku hrát ve všech možných formacích a klubech od patnácti let. Později zde začal také komponovat muziku pro flétnistu Bobbiho Humphreye a klávesistu Lonnieho Liston Smithe.

Následujíci roky trválil Marcus jako profi hráč ve studiu, což mu přineslo spolupráci s mnoha hvězdami jako Aretha Franklin, Grover Washington Jr. , Bob James a mnoho dalších. Můžeme ho proto slyšet na více než 400 nahrávkách, například také s Eltonem Johnem či Frankem Sinatrou.

V roce 1981 se mu splnil sen z raného dětsví a nastoupil do kapely Milese Davise jako basista. Strávil dva roky s tímto veleproslaveným jazzman na cestách a dodneška vděčí za tuto příležitost, která ovlivnila jeho styl myšlení o hudbě a také techniku hry. „Nikdy se neusadil v určitém stylu hudby, stále zkoušel nové zvuky pomocí syntetizátorů „ vzpomíná Miller.

„ Jednoho dne mi řekl, že hudba je o tom následovat to, co chceš hrát a když se toho budeš držet, bude to v pohodě“.

Přes více než dvacet let se všk Marcus držel v R’n’B stylu, ve které opět spolupracoval s mnoha, dnes již legendárními, muzikanty tohoto žánrů. „Díky tomuto žánru jsem se dostal na špičku protože jsem se seznámil s Robertem Flackem a začla naše spolupráce“ Marcus začíná i komponovat některé z jeho hitovek jako „ The Power of the Love“ , která mu dokonce vynesla cenu Grammy za nejlepší píseň roku 1991.

V roce 1986 na požádání Milese Davise nhrával basovou linku pro jeho nové album Tutu. Poté dostal nabídky hrát s vynikajícím Al Jarreuem, Kenny Garretem a třeba také s Take 6.

Po mnoha letech, jako nájemný muzikant a studiový hráč, který načerpal mnoho zkušeností, rozjíždí svou sólovou dráhu a v roce 1993 vydává album The Sun don’t lie. Dalšími alby jsou Tale’s vydané v roce 1995 (toto album je považováno za dost evoluční zaléžitostí, protože je na něm možno slyšet vývoj „černé“ hudby za poslední tři dekády) a Live and More v roce 1997.

[pro-player width=’530′ height=’253′ type=’video‘]http://www.youtube.com/watch?v=mqpxQ1Xf2us[/pro-player]

K novému miléniu v roce 2000 vydává album s podobným názvem M2 (Metr Squared), které mu poté vynese v roce 2001 cenu gramy. Další věcí je debutovka The Ozzel vydané v roce 2002.

Marcus vytváří také filmovou muziku, která se momentálně stala jeho novým koníčkem. Slyšet lze v soundtracích od filmu jako „The Brothers“ , „Ladies Man“ , „House party“ a „Boomerang.“

Hudba Marcuse Millera je vyjmečná kombinací moderních R’n’B forem, jazzu, a jiných žánrů, které dávají nádech groovu a jednoduše šlapou. Takže pokud Vám tento chlapík s basou proklatě nízko unikl, určitě neváhejte a pořiďte si jej.

Zdroj : www.marcusmiller.com

Jeden komentář

  1. Tomáš

    Ahoj,
    Není „Robert Flack“ spíš ženská? Já mám za to, že mám doma gramodesku s velkým nápisem „Roberta Flack“ a zpívá na ní rozhodně ženský hlas.

    Odpovědět

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..