Klavíristka a skladatelka Beata Hlavenková patří k nejzajímavějším hudebníkům současné nejen jazzové scény. Krom jazzu a koncertování s vlastním triem hraje s Lenkou Dusilovou v kapele Eternal Seekers, spolupracovala s Toxique či Yvonne Sanchez a nevyhýbá se hudbě vážné. Skladbu a aranžování vystudovala mj. v USA na University Of Messachusetts.
Nedávno vydala ceněnou desku Joy For Joel, ale už má řadu dalších plánů.
„Můj sen je natočit album se symfonickým orchestrem. Mám představu, že by šlo o jazzové trio a symfonický orchestr v plném rozsahu. Láká mě ovšem vyzkoušet i fúze jazzového tria a elektroniky. A nedávno mě oslovil kytarista Amit Chatterjee, který hrál s Joem Zawinulem. Rádi bychom spolu něco provedli,“ prozrazuje Beata Hlavenková.
Jak vlastně došlo k tomu, že jste album Joy For Joel točila v Americe?
V roce 2005 jsme s Open Sextetem, což byla fúze kapel S‘aight, kterou jsem měla se svým manželem Patrikem, a Vertigo Quintet, pozvali trumpetistku Ingrid Jensen
a saxofonistu Riche Perryho. Spřátelili jsme se a v době plánování autorské desky jsem navrhla vydavateli Petru Ostrouchovovi dvě varianty. Buď album natočím tady, nebo v New Yorku s Ingrid, Richem a tamními muzikanty. Velkoryse se přiklonil k New Yorku a slíbil podporu.
Patříte k hudebníkům, kteří nemají žánrové předsudky. Hrála jste country, pop i rock. Jazzmani často podobné „kšefty“ shazují jako pouhou obživu. Jak tomu bylo u vás?
Samozřejmě to bylo i kvůli obživě, to nezastírám. Ale rozhodně hraní country či popu nebudu shazovat. Řada jazzmanů není schopna jednoduše zahrát countryovou nebo bigbítovou písničku, protože pravidla jsou v těch žánrech jiná. Každé hraní mi přineslo nové zkušenosti. Když jsem hrála s Věrou Martinovou, naučila jsem se poslouchat dobrou americkou country. Právě proto hraje na mojí desce i steel kytarista Dave Easley. U nás se pořád strašně škatulkuje, ale v Americe nic podobného není. Jazzman Quincy Jones produkoval a „udělal“ Michaela Jacksona a nikomu to nepřišlo divné.
Jazz bývá ještě občas nespravedlivě vnímán jako převážně mužský svět. Vadí vám to?
Dlouhé diskuse na téma žen v jazzu jsme rozvíjely s Ingrid Jensen, která se velmi silně vyhrazuje proti dělení jazzu na mužský a ženský. Měla k tomu vtipný bonmot: „Když se mě někdo zeptá, jaký je rozdíl hrát jazz jako žena, tak odpovím, že jedině v tom, že když hraju s chlapy, tak si nemám od koho půjčit tampon.“ Ingrid je ženská od rány a dokáže podobné otázky krásně odrazit. Je ale pravda, že ženy dávají najevo emoce víc než muži, což se může nějak projevit. Přijde mi přínosné, když ženy a muži spolupracují. Mohou se vzájemně inspirovat jiným způsobem než ženy mezi sebou či muži mezi sebou. Dělat natruc ženské kapely, to mi jde proti srsti. To je zase pozitivní diskriminace a je dost levné lákat na muziku jako na atrakci: „Hele, ženská kapela!“
Stávalo se vám, že by vás někdo jako „ženu v jazzu“ podceňoval?
Už se to nestává, už mě přece jen pár lidí zná. Ale v začátcích se mi například stávalo, že když jsem sedla za nástroj a začala se domlouvat třeba se zvukařem, byl z něj cítit despekt. „Ženská? A co tady jako bude dělat?“ Teprve když jsem zahrála, začal se se mnou bavit normálně. Ale podceňování může představovat i výhodu. Pánové nečekají, jak „ta ženská“ zahraje, a pak o to víc valí oči. (smích)