Když má v něčem prsty Jaromír Honzák, můžete si být jisti, že to bude přinejmenším zajímavé. Ale že jeho projekt Face of the Bass je naživo až tak skvělý, to jsem si mohl prozatím jen domýšlet…
Pomalu to vypadá, že každý koncert, který v Divadle 29 navštívím, je naprosto úžasný. Ale ano, ono je tomu skutečně tak, takže rovnou v úvodu říkám, že ani tento večer nebyl výjimkou.
Na pořádnou porci kvalitního a hlavně moderního jazzu jsem měl již patřičnou chuť. V klubu jsem byl nyní věru brzy, tak jsem vyslechl i část zvukovky a hned mi bylo jasné, že se budu bavit výsostně. Psal jsem to již v recenzi Honzákova quartetu, zopakovat to musím i nyní. Tak jak dovede mistrně pracovat s náladou, dynamikou a gradací skladeb, to se jen tak nevidí. Mohli jsme tedy být svědky něžných ospalých úvodů střídaných přívaly moderně pojatého jazzu, tentokráte vkusně doplněného elektronikou. Tolik nálad v jedné skladbě se jen tak nevidí. Snad jen podobně si s posluchačem dokáže pohrát Vertigo quintet. Pojítkem mezi těmito soubory je Marcel Bárta, virtuozně ovládající soprán saxofon i basklarinet. Právě on svými úžasnými sóly snad až na hranici možností nástroje naprosto energizoval celou kapelu. Po přestávce jsme se vcelku překvapivě dočkali free jazzové skladby od Erica Dolphyho, následované dalšími autorskými kompozicemi. Hlavně tedy rockovou rytmikou pulzující skladba Orbit folk z dílny Marcela Bárty mě zcela nadchla. Strhující momenty vystoupení pokračovaly i v Honzákově díle Odd folk. Přesto, že se sešlo poměrně početné publikum, přeci jen mi přišla reakce poněkud umírněná, vzhledem k tomu, čeho jsme byli svědky. Na přídavek však došlo a byla jím skladba z dílny Jaga jazzist. Dvě hodiny strhující, naplňující a moderně znějící hudby mě zcela nadchly a vrcholně uspokojily.
Již se velmi těším na spolupráci Jaromíra Honzáka s Chrisem Cheekem. Jejich společné album by mělo vyjít v dubnu.