Již jak jsem se dočetl, že se chystá tento úžasný projekt, někde uvnitř jsem se přesvědčil, že tohle prostě musím vidět! Spojení dvou mých nejoblíbenějších jazzmanů přece nemůže dopadnout špatně. Fungovalo to již před čtyřiceti lety. A funguje to i nyní…
V pátek ráno jsem se tedy rozhodl rozjet do Wroclavi, nejen na koncert, ale také na prohlídku tohoto historického města. Ovšem ouha, když se má něco pos*at, tak pořádně. Moje již téměř historické vozidlo se rozhodlo, že zrovna teď si trochu uleví a upustilo brzdovou kapalinu. Věřte, že bez brzd se opravdu špatně jede. Autoservisy byly přeplněné a na počkání by tuto závadu stejně nikdo nevyřešil. Sen vidět tento úžasný koncert se začal rozplývat. Svitla však poslední naděje, dokodrcat se zhruba 20 kilometrů k prarodičům a požádat je o zapůjčení vozu. To naštěstí vyšlo, takže se mohlo opravdu vyrazit na cestu, byť se zpožděním. Odstavením mého vraku u prarodičů veškeré komplikace toho dne zmizely a šťasten jsem uháněl směrem k Wroclavi.
Wroclav je město pěkné, plné kostelů a katedrál (jsme přece v Polsku). Ale ta doprava, to byla jedna velká tragédie! Obrovské kolony, pár metrů se jede několik minut, naprosto ucpané křižovatky, hrůza. Ano, něco jak Praha. Jelikož z Prahy nejsem, nevím tedy, zda je to tam až takhle tragické, ale toto byl vskutku extrém. Inu tak pojďme raději ke koncertu…
Ten začal zhruba s půlhodinovým zpožděním, zřejmě, co jsem tak z polštiny pochopil, právě kvůli tragické dopravní situaci. Hala se mezitím zaplnila skoro do posledního místečka, určitě nechybělo mnoho, aby bylo vyprodáno. Nejdříve na podium dorazil John McLaughlin a Chick Corea. Začali skladbou Round Midnight, kterou zahráli pouze oni dva. Přeci jen to byl pro mě vlažný začátek, neboť jsem se již klepal na fusion, která nám byla servírována poté. Focení bylo povoleno až od druhé skladby, tou byla věc Raju z McLaughlinovy poslední desky Floating point. Geniální již na desce, ale co s věcmi z desek dělala tato sestava naživo, to bylo naprosto neskutečné. Úžasné sólové výstupy se střídaly jeden za druhým, koncert jimi byl doslova napěchován, ale pořád šlo hlavně o hudbu. Všichni si to naplno užívali… Jak na podiu, tak také diváci. Prostor byl naplněn nadšením od první noty. Pak následovalo trochu zklidnění a návrat do klasičtějších jazzových vod s opusem The Disguise z pera Chicka Corey. Ten si tam vystřihl parádní sólo. Po skladbě děkoval publiku a žertovně začal vítat své spoluhráče na podiu a zdravit se s nimi :-). Pak se dostavila další extáze v podobě New Blues Old Bruise od Johna. Opět špičková sóla a závěrečné dohrání skladby všemi členy bylo famózní a velmi intenzivní.
Poměrně překvapivě (alespoň pro mě) byl koncert rozdělen pauzou mezi sety. Ta se ukázala býti téměř půlhodinovou. Asi aby se to v posluchačích uklidnilo a byli připraveni na další porci té nejlepší hudby, jakou si jen lze představit. Ještě snad zmínka ke zvuku. Místo mi bylo přiděleno na levé straně, v podstatě již na tribuně. Výhled se nakonec ukázal býti jako výborný. Zpočátku mi přišly trošku utopené bicí, ale na to se dalo zvyknout, horší už to bylo s ozvěnou, patrnou hlavně v klidnějších pasážích. Někdy docela zajímavý efekt, jindy trošku rušivé. Ale abych pravdu řekl, bylo mi to vcelku jedno, protože hudba mě pohltila takovým způsobem, že tady bych odpustil opravdu ledacos.
Po pauze se konečně začalo vzpomínat na Milese Davise. Došlo na Chickem oblíbenou věc Dr. Jackle, která byla opět prošpikována úchvatnými sóly. Chick a Kenny si odpovídaly na své vystupy, pak přenechali prostor zbylým členům. Christian McBride ukázal, že je virtuozem jak ve hře na kontrabas, tak na basovou kytaru. Skladbu Señor CS odstartoval sám John. Po jeho úvodu začala hrát celá kapela. Slova se chopil Christian McBride a vystřihl jedno z nejlepších sól na basu, co jsem viděl. Zahanbit se nenechal ani Kenny Garrett a taktéž vehementně dokazoval, že je opravdovou špičkou ve hře na alt saxofon. Takhle skladba gradovala a gradovala, až se stala opravdu pomyslným vrcholem celého koncertu. Publikum neváhalo a odměnilo umělce potleskem ve stoje v očekávání přídavku. Tím završením večera nemohlo být nic jiného než opus In a Silent Way/ It’s About That Time z éry působení u Milese Davise. Třešnička na dortu jak má být.
Jak je patrné z řádků výše, z koncertu jsem byl nadšen. Viděl jsem již opravdu mnoho koncertů různých žánrů, ale tohle byl instrumentální vrchol, dokonalá hudba. Takových vystoupení se za život mnoho nezažije a takovéto superskupiny také nevznikají každý rok. Doufám, že z tohoto turné vznikne alespoň videozáznam, který by připomínal ty úžasné momenty, které nám hráči zprostředkovali. Pocta Milesi Davisovi, pocta hudbě samotné.
Setlist:
Round Midnight, Raju, The Disguise, New Blues Old Bruise, Hymn To Andromeda, Dr. Jackle, Señor CS, In a Silent Way/ It’s About That Time