Legendární kytarista John McLaughlin navštívil Prahu, aby se představil po letech opět s jazzrockovým projektem…
Tradiční akademická čtvrthodinka zpoždění začátku, aby se opravdu všichni stačili usadit na svá místa a připravili se na velkolepý hudební zážitek. Kapela ve složení Mark Mondesir (bicí), Gary Husband (klávesy), Dominique di Piazza (basová kytara) a samozřejmě John McLaughlin (kytara) přichází na podium a já mám v tu ránu pusu od ucha k uchu. Tak sem se těšil. Začíná téměř dvouhodinová energická jízda na jazzrockové vlně. Překvapil mě hlavně Gary Husband, protože ten svým projevem neskutečně nakopával kapelu a když se přesunul ke své zmenšené bicí soupravě, to byl teprve ten pravý mazec. Před koncem se do bicích zbláznil natolik, že přestřelka mezi ním a Markem Mondesirem nebrala konce, což očividně bavilo i zbylé dva spoluhráče. John McLaughlin byl také skvělý, přesně takový, jak jsem ho očekával, jak ho znám z desek. Jeho hra mě prostě dokáže nadchnout, ať se již pohybuje v meditativní rovině, nebo zrovna ujíždí na rockovém zvuku. Je to prostě jeden z nejlepších kytaristů. Jediný, kdo mě příliš nenadchl byl Dominique di Piazza nahrazující zraněného, dle ohlasů famózního, basistu Hadriena Ferauda. Jeho sólování mi nepřišlo příliš zajímavé, ale že by to kazilo celkový dojem, to se rozhodně říci nedá. Úžasný koncert s povděkem kvitovala z velké části zaplněná Lucerna, došlo i na standing ovation ve spodní části hlediště. Nakonec jsme se tedy dočkali přídavku, který působil jako ukolébavka na cestu domů. Ani publikum se pak již nikterak vehementně nesnažilo umělce vybudit k další produkci. I tak jsme se dočkali téměř dvou hodin úžasné naplňující hudby, která ve vnímavém posluchači jistě zanechala hlubší stopu. Přeji si více takovýchto úžasných koncertů.