Zahájení XVIII. ročníku AghaRTA Prague Jazz Festivalu obstarala jedna z nejvýznamnějších moderních jazzových kapel současnosti. Kvartet složený ze čtyř vynikajících sólistů zřejmě netřeba dlouze představovat, už jen z toho důvodu, že na scéně působí přes 25 let.
Do Lucerna music baru jsem doputoval v domnění dostatečného předstihu před zahájením koncertu, nemile mě však překvapila plně obsazená místa u stolů u podia. Nehodlal jsem se smířit se sledováním takového koncertu z povzdálí, tudíž jsem operativně sehnal volnou židli a usadil se do blízkosti podia. Po deváté hodině se na podium dostavili protagonisté souboru a koncert mohl začít. Troufám si tvrdit, že z desek působí projev Yellowjackets umírněně a uvolněně, zkrátka jazz do pohody i nepohody. O to více pak člověka kompozice uchvátí živě, neboť obohacené o vložená sóla působí místy až strhujícím dojmem. Většinu pozornosti jsem věnoval rytmické sekci, kde se o pozornost hlásil zejména Marcus Baylor, který když dostal prostor k sólu, téměř mě zvedal ze židle. V pozadí se pohybující figura připomínající vzezřením Chicka Coreu nebyl nikdo jiný než mistr basu Jimmy Haslip. U něho byl snad nejpatrnější zápal pro hudbu. Své party bravurně zvládal se zavřenýma očima a jeho pohyby a třepání hlavou jasně značily, že je do hudby zcela ponořen. Mně se to stávalo také a proto hodina a půl s hudbou Yellowjackets uplynula jako voda. Russell Ferrante a rovněž tak i Bob Mintzer svými sóly taktéž rozpalovali diváky, kteří každý takovýto výstup odměňovali patřičným aplausem. Souhra těchto čtyř borců tvoří opravdu silný základ, z kterého čiší nápady, energie i blaženost, kterou předávají prostřednictvím své hudby dále. Odměnou za skvělý výstup byl bouřlivý potlesk, který přizval kapelu znovu na podium k přídavku, což se ještě jedenkráte opakovalo a poté již byl definitivní konec. V hlavě mi ještě při cestě domů doznívaly krásné melodie a já se naplněn blažeností z dalšího skvělého jazzového zážitku těšil na svou postel.
Ještě vzpomenu prostředí, které mě taktéž mile překvapilo, neboť po zážitku z koncertu Marcuse Millera jsem měl značné obavy. Na Yellowjackets nebyl ovšem klub tolik zaplněn, tudíž zakouřené prostředí a nedýchatelný vzduch zůstal naštěstí jen v představách v mé hlavě, za což jsem nesmírně rád.