Tak na tento koncert jsem se do Prahy vydal řádně natěšen, v očekávání velkých věcí, možná až příliš velkých…
Také jsem poprvé zavítal do Lucerna music baru a musím říci, že mě prostředí dost zklamalo, hlavně tedy vzduch v klubu. No ale to raději rozebírat nebudu, místo toho Vám zkusím zprostředkovat nějaké zážitky z koncertu samotného. Asi ve čtvrt na deset klub potemněl a napjatě očekávaná skupina začala přicházet na podium. Nakonec dorazil toužebně očekávaný Marcus, chopil se své baskytary a poprvé se do ní opřel. V tu chvíli jsem se zhrozil, protože to znělo příšerně a nepříliš dobrý dojem z prostředí ještě vystupňovalo zklamání ze zvuku. Naštěstí to ovšem netrvalo dlouho a poměrně záhy se zvuk dostal do přijatelných kvalit, byť pocit, že basa byla přehulená mě neopustil. Začalo se úvodní skladbou z nového alba Free, tedy skladbou Blast a já se začal chytat na známé melodie a tóny linoucí se z podia. Úvodní část koncertu vlastně obstaraly songy výhradně z poslední desky. Několikrát během vystoupení Marcus představoval kapelu, z níž mě zaujal hlavně saxofonista a také bubeník, zavalitý černoch Poogie Bell. Koncert ubíhal a nějaké nadšení se ne a ne dostavit, vlastně se spíš místy dostavovala nuda. Například ve skladbě Jean Pierre, která byla neskutečně natažená hlavně Marcusovými sebestřednými a předlouhými sóly. Počáteční uchvácení jeho slapem také s přibývajícím časem opadalo. Já jsem prostě čekal, že to bude víc o hudbě. Na deskách skladby zní skvěle a skutečně mě baví, naživo mi to však přišlo místy až příliš rozmělněné. Vypadá to, že jsem pouze nespokojen a že snad lituji utracených pěti set korun za vstup. Není tomu tak, koncert to byl dobrý, ale jen dobrý, asi jsem v poslední době navykl, že mě hudba musí totálně dostat, jako se to stalo třeba na Jazz goes to town. Pokud se hrálo, stálo to za to a některé skladby jsem si skutečně vydatně užil. Jako nejlepší moment bych vyzdvihl první přídavek, který rozpohyboval celý klub. Kapela opět podium opustila, aby se ještě jednou vrátila a zahrála poslední věc, Tutu. Při ní se Marcus zpočátku usadil ke klávesám, což vydatně pobavilo Poogieho a jeho smích dolehl až k nám. Příjemný moment. A ještě jeden zážitek se pojí s tímto koncertem, hlavně tedy pro izraelsky pár, který akci navštívil, neboť cizinec na podiu před Marcusem požádal svou družku o ruku. Tak tomu říkám nápad, když už to má být, tak aspoň takhle stylově, aby to stálo za to. Tak a je po všem. K šatnám se valící dav jsme se rozhodli ignorovat posezením ještě dalších pár okamžiků ve vydýchaném klubu, načež mě již čekala pouze krátká procházka na pozdní noční vlak.