Rozhovor s Kryštofem Markem

Kryštof Marek je pianista, skladatel, aranžér, dirigent a organizátor big bandu www.bend.cz. Před nedávnem vydal desku nazvanou Angels´ Crying in My Head, Angels´ Laughter in My Heart, na které pracoval bezmála 10 let. Navíc ve zmíněném bigbandu hraje spousta kvalitních českých jazzmenů a hlvaně vynikající maďarský saxofonista Tony Lakatos. Rozhovor s Kryštofem Markem bylo velmi příjemné posezení, o čemž se můžete přesvědčit v následujícím textu.

krystofmarek2.jpgJazzoví muzikanti se u nás živí tak, že mají několik kapel, ve kterých hrají, dál k tomu třeba učí na škole nebo soukromě. Vy toho máte taky hodně. Nejen že hrajete v jazzových kapelách, k tomu aranžujete, skládáte, dirigujete, malujete. Jak to stíháte?

V úvodu tohohle rozhovoru předesílám, že je 40 stupňů ve stínu a mám pár hodin po koncertě bigbandu www.bend.cz s Tony Lakatosem v rámci festivalu Prague Proms… ale k rozpětí mých činností, to vychází jaksi samovolně, prostě si sedím na několika židlích. Píšu, hraju, diriguju, aranžuju, organizace big bandu je taky kapitola sama pro sebe, protože nikdy dopředu neodhadnete, kolik vás to bude stát času, energie, peněz. Stejně jsem vlastně zvědavej, která cesta zvítězí a ty ostatní třeba odpadnou. Člověk si taky soustředěním na jednu věc odpočine od těch druhých, když mám například nějakou zakázku a píšu mnoho hodin denně nějaký aranžmá a trvá to měsíc a půl, tak pak strašně rád jdu hrát do jazzklubu, kde je přímá odezva.

Chci zdůraznit, že si hrozně vážím kluků, kteří dokáží hrát jen jazz. To je pro mě nepochopitelný a smekám před nima klobouk. Protože já bych zešílel strachy, že bych nezaplatil složenky a neuživil rodinu a děti.

…na druhou stranu možná hrozí, že když jazzový muzikant hraje jenom jazz a hraje ho jenom u nás, tak po pár letech toho taky začne mít dost.

To je pak zralý přejít na prášky, nebo na drogy, protože jinak si nedokážu představit, jak by se to dalo vydržet… ale kdybych já byl tohohle schopný, možná jako muzikant bych byl svobodnější …

Kde hlavně hrajete?

Hlavně hraju s Josef Vejvoda Trio a díky tomu jsem taky udržel kontinuitu hraní v Praze, hlavně v době, kdy jsem byl čtyři roky zaměstnaný v plzeňském divadle. To je totiž pak tak, že když už máte v Praze kontakty a zavolají vám třeba už potřetí a vy potřetí řeknete, že jste v Plzni a máte zrovna představení, tak už vám víc nevolají. S triem je to teď moc fajn, protože hrajeme dvakrát, třikrát do měsíce a repertoár se pořád rozšiřuje. Přicházejí nové věci a já ty svoje většinou časem rozšiřuji na big bandové aranžmá.

Poprvé jsem vás vlastně slyšel, tuším, že to je tak pět let, když jste hráli s triem Josefa Vejvody v Plzni v divadle Čas s Bennym Bailem.

Vy jste tam byl?

Ano… To bylo… Snové setkání…

Ano a je z toho nádherná deska (Deska nese název A Meeting to Build a Dream On).

Bohužel je už vyprodaná… tuším…

Asi se jim to nechce reeditovat… škoda…

Jaká to pro vás byla zkušenost? Jak jste se potkali?

My jsme se potkali na pódiu, asi deset minut před koncertem. Bylo to dost zajímavý, protože jsme jeli do Přerova s tím, že jsme sice asi týden věděli, že budeme hrát s Bennym, ale nevěděli jsme, jestli Benny bude ochotný hrát naše věci, nebo co vlastně budeme hrát. Takže tohle bylo napínavé a druhá napínavá situace vznikla na místě samém. Když jsme přijeli ve čtyři nebo v pět hodin na zvukovku, byl Benny v hotelu a odmítal přijet, protože měl ve smlouvě, že hraje až druhý den. Vůbec se s nikým nebavil. Ještě je dobré uvést, že mu v té době bylo asi 76 let, narozen ve znamení lva. Všechny posílal někam stylem – já nikam nejdu, jsem ve vaně, cvičím na trumpetu a vůbec mi dejte pokoj. Pak ho přivezli opravdu asi čtvrt hodiny před začátkem. Byl vcelku vzteklý, nepříjemný a dali jsme dohromady asi osm písniček, standardů a já jsem se nesměle zeptal jak bude začínat např. tahleta věc? No, osm taktů, piano intro odsekl a díval se na mě jak na blázna. Byla ve mně malá dušička, tak jsem běžel přes celý sál, kopl do sebe panáka a šli jsme hrát. No, a ten koncert, nevím jak je to možné, ale byl úplně fantastickej. Od prvního tónu… Těžko říct, jestli se to může stát jenom v jazzu nebo i v jiných oborech…

To jste pak s ním jeli šňůru?

To byla šňůra! Dokonce přijel dvakrát. A musím říct, že na některých koncertech i zpíval a to prý několik desetiletí neudělal. Bylo to úžasný, přijel na blind bez smlouvy…

Jazzmen tělem i duší…

… prostě normální blázen… strašně protivný. Vždycky se po koncertě najedl, dal si červený a všechny nás měl strašně rád a druhý den ráno byl zase na všechny naštvanej.

Pamatuju si, že jeden z těch koncertů byl v divadelním prostředí.

To byl zrovna shodou okolností koncert v Plzni. Myslel jsem si, že to bude víc kontaktní a ono to bylo na můj vkus moc studený.

Hrajete teda radši v klubech nebo divadlech?

Určitě v klubech. Teď jsou moc hezky udělaný kluby U Staré paní a Agharta v Železný. To jsou vlastně i kluby, kde pravidelně hráváme.

A co říkáte na ten notorický problém, o kterém se snad pořád mluví. O klubech a turistech…

Já vám řeknu v čem si myslím, že je ten problém. Kdybych to vzal z druhé strany a byl bych majitelem klubu a věděl bych, že do toho klubu budou chodit pravidelně český posluchači, tak bych se asi víc zajímal o vývoj té, které kapely, protože jen za předpokladu, že by muzikanti nabízeli stále něco nového, by lidi přišli určitě víckrát, než jednou. Tím by se také víc akcentoval tlak na novou původní tvorbu a větší odlišení kapel jedné od druhé. Ve chvíli, kdy přijede cizinec a jde jeden večer do jazzklubu, je mu asi jedno, kdo tam hraje… Ale zase můžeme být vděčni, že tam ten cizinec vůbec příjde, protože jinak už by asi žádný jazzkluby neexistovaly…, Ale takový posluchač odjede a už se nikdy do toho klubu nevrátí. A to je to, co do jisté míry určuje ráz, tvář klubu. Neříkám, že to je problém všech klubů, ale z globálního hlediska mi právě tohle přijde jako největší kámen úrazu. Ne kvůli mně, ale kvůli klukům jako je NajPonk, Standa Mácha. To jsou lidi, který jdou a hrajou jenom jazz a serou na kšefty a muzikály… Ve kterých já se koupu (smích…).

Ale jako odpočinek…

… jak kdy a jak kde…
Nejsem moc rozkecaný? Abyste pak s tím neměl moc práce….

Určitě ne… Ještě, že mám diktafon… Pamatuju, když jsem dělal rozhovory bez diktafonu a pak hned všechno zpaměti přepisoval… Ještě se chci zeptat, když jste hrávali s Bennym, přibližně pět, šest let zpátky, změnil jste se za tu dobu nějakým způsobem v hraní?

Větší posun je asi v aranžování. To, co jsme hráli s Bennym, bylo tak trochu mimo rámec tria. Na té šňůře jsem se snažil víc přizpůsobit standardnímu hraní, což v mém případě není přímo ono… moje cesta je spíše užší. Já nemůžu hrát s ortodoxní swingovou kapelou perfektně nějaký styl. Mě spíš vyhovuje hrát svoji autorskou hudbu, protože tam nikdo nemůže přijít a říct „Jak to hraješ? Co to tam děláš?“ Benny měl ke mně výhrady, ráno jsme ho třeba vyzvedávali z hotelu, přišel ke mně a řekl: „Pojď sem… řekni mi jaká je harmonie ve středu tady té písničky,“ což jsem naštěstí věděl, řekl jsem mu to a on na to : „Tak to tam hraj!“ No a já jsem si zas zalez do auta a nedutal dalších dvě stě kilometrů.

Ale zkušenost k nezaplacení…

To určitě… zkušenost obrovská. Byl to velký generační rozdíl. On byl přeci jen určitě zvyklý na větší pohotovost, na pohotovější hráče než jsem já.

A jak jste se vlastně dali dohromady s Josefem Vejvodou?

To bylo, když Pepík sháněl někoho na vernisáž do Německa a Ondřej Štajnochr, se kterým jsem se znal už z dřívějška, mě doporučil. Tak jsme tam jeli, odehráli dvě hodiny, a když jsme jeli zpátky, dohodli jsme se, že budeme pokračovat.

A s Milanem Svobodou?

Tak to je o hodně starší historie. Milan je od mých prvních kroků takový průvodce… Já ho znám už jako dítě, v rámci širší příbuzenské rodiny jsme se občas vídali. A od nějakých desíti, jedenácti, kdy jsem ho poprvé slyšel hrát, jsem ho chtěl napodobit. Později mi umožnil spoustu věcí třeba tím, že mě vzal do Kontrabandu, nechal nás psát a naše skladby točil spolu se svými. Zpočátku jsme v podstatě nikdo v kapele neuměli pořádně hrát, ale Milan to vydržel a bavil se. Byla to sranda, bylo to hodně živoucí. Hráli jsme třeba blbě, ale bylo to super.

A je pravda, že přes Kontraband jste se seznámili s Tonym Lakatosem?

On s námi hrál v divadle U Hasičů jako host Milanova kvarteta a Kontrabandu. Tam jsme se ještě nekontaktovali z hlediska nějaké spolupráce, to přišlo až později. To až když začal začal hrát www.bend.cz. Mimochodem, ten název někdo kvituje jako vynikající , někdo jako úplnou blbost…

… to byla jedna z mých otázek. Je to určitě dost neobvyklé pojmenovat kapelu jako internetovou stránku. Má to v sobě i určitý marketingový prvek…

My jsme po jednom představení v Plzni seděli s Honzou Vimrem, trombonistou www.bend.cz a ještě s pár klukama a říkali jsme si: „Do prdele, jak se to bude jmenovat…?“ Napadlo nás například West Big Band, něco jako západočeský big band… A pak tam někdo řekl název www.bigband.cz. Říkali jsme si, že bychom to zkrátili na band.cz, ale udělali jsme průzkum a zjistili, že někdo už tu doménu má, tak jsme tam dali „e“, jakože česká mutace. Je to tedy www.bend.cz.

Takže zároveň máte postaráno i o návštěvnost na stránkách…

Je to taková zkratka… Ještě ty stránky ale musím dotáhnout..

A s Tonym Lakatosem? Jak došlo k jeho přizvání k nahrávání?

Přemýšlel jsem hodně o sólistovi, který by bigbandu a skladbám prospěl a Tony je jednoznačně ideální. Taky jsem měl potřebu nebo touhu udělat kontinuální desku, od začátku do konce navazující, jestli je to dobře řečeno… Něco jako sbírka básní. Něco, co spolu souvisí, co má nějaký program, který znám třeba jen já. Je tam určitá posloupnost, nějaké propojení třeba i názvu a obalu… To byl taky ten důvod, proč jsem tolik investoval do téhle desky.

Takže repertoár vznikal postupně. Jak dlouho?

Asi deset let. Některé skladby byly nahrány s Kontrabandem, některé s triem, ale v úplně jiných aranžmá. Realizaci cd jsem začal domlouvat loni v lednu s šéfem Out of the Frame, panem Hasenohrlem. Přišel červenec a říkál jsem si, že bych se na to ještě trochu podíval, že bych možná někde něco malinko poupravil a normálně jsem na tom strávil měsíc a půl. Znova jsem to celé přearanžoval. A teď, když to slyším na finální desce, tak jsou tam místa, kde mám další nápady, ale už jsem si to zakázal…

Malba na desce je určena původně pro tu desku?

Ano, přímo pro desku. V době, kdy jsem to přearanžovával, tak jsem zároveň maloval booklet…

A posloucháte tu hudbu u malování? Říkal mi Lukáš Chejn z Jazz Effterät, kteří chystají vydat novou desku, ke které jste dělal také titulní malbu na obal, že přesně ta malba, kterou jste namaloval, přesně odpovídá barvě hudby na desce…

Na to dokonce praskla jedna noc. Oni dost spěchali… Lukáš mi tehdy říkal, že strašně rychle potřebuje něco na obal… i když nevím proč tak rychle, když ta deska vychází vlastně až teď, ale to už je teď jedno… Důležitý byl ten impuls. V noci jsem strčil desku do štěněte, udělal jsem si pár návrhů a docela se mi ta výsledná verze líbí… Ze začátku jsem si nebyl moc jistý, ale teď se mi zdá, že asi jo!

A hudba na desce?

Hudba dobrá! Energie!

Jak jste spokojen s výsledkem vašeho cd s Lakatosem?

Desku jsem udělal nejlépe, jak umím. Což může být vlastně dost frustrující, protože hranice maximálna lecos vypovídá o vašich vlastních limitech…

Otázka je jaké je měřítko… Jak zjistíte, že ta deska je dobrá… Kde máte měřítko?

Pro mě je měřítko, že Tony znovu přijede s námi hrát a myslím, že je také s výsledkem spokojenej … nebo že přijde někdo z kapely a řekne, že je rád, že se na tý desce hraje…

Tak přeji hodně úspěchů, blahopřeji k desce a díky za rozhovor.

Díky.