XI. mezinárodní jazzový festival JAZZ GOES TO TOWN

XI. mezinárodní jazzový festival JAZZ GOES TO TOWN

Závěrečný koncert letošního JGT v Kongresovém centru Aldis zahájilo zahřívací kolo. Ve foyer centra se představil téměř domácí Puzzle Jazz, kvartet klávesisty Jiřího Pavlíka, s dvěma dechovými nástroji. Na tenor saxofon hrál vynikající Petr Vinklář a zdatně mu sekundoval trumpetista Radek Círman. Kromě kapelníka ještě Vladimír Šrámek na kytaru, Filip Vondruška baskytaru a Tomáš Votava bicí. Kapela hraje zdařile známé standardy, které má dobře zažité a skladby doplňují  improvizovanými sóly všech členů  kapely. Jejich vystoupení s povděkem vyslechli příchozí, kteří v hojném počtu přišli na závěrečný koncert festivalu. Kapela  pak ještě jednou vystoupila během přestávky na hlavní scéně a opět ve foyer zaujala občerstvující se posluchače.

jazz goes to town 2005Závěrečný koncert na hlavním pódiu začal pěkně zostra. Jako první nastoupil Československý Big Band Matúša Jakabčice. Hned v úvodu je třeba hned zdůraznit, že se jedná v současnosti o jeden z předních československých orchestrů a doložit to lze nejen poslechem kapely, ale třeba jen letmým pohledem do personálního obsazení, kde jistě dominuje první trumpetista Václav Týfa. Tříčlennou  trombónovou sekci vedl František Karnok, ve složení Přemysl Tomšíček a Michal Motýľ a kromě precizní souhry upoutal pozornost i posledně jmenovaný, který zahrál v průběhu vystoupení několik nádherných sól na basový trombon. Skvěle sóloval i Přemysl Tomšíček, ale jeho snahu hned v úvodu „zabili“ zvukaři, protože si trapně nevšimli, že hraje sólo, jeho mikrofon zůstal hluchý. Saxofonisté Radovan Tariška, Rosťa Fraš, Štěpán Markovič, Miloš Suchomel nebo Pavel Pivarči hráli jak o život a ani rytmická sekce si nechtěla zavdat a na drajvu kapely to bylo proklatě dobře znát. Pianista Luboš Šrámek se blýskl v několika krásných sólech a totéž platí i o bubeníkovi Marianu Ševčíkovi nebo perfektním baskytaristovi Juraji Griglákovi. V jedné skladbě se představil i pan kapelní Matúš Jakabčic, který pro orchestr skládá i zároveň aranžuje skladby. Je zároveň i velice uznávaným kytaristou. Jeho skladby mají velice náročná, ale poslouchatelná aranžmá, a tak jejich vystoupení bylo opravdu radost. Tak dobrou velkou kapelu hradečtí posluchači již dlouho neslyšeli. Je to jistě právě jeho zásluhou, že kapele dovede vtisknout zcela jasnou a přesvědčivou tvář a muzikanti se mu odvděčují tím, že hraní v  kapele považují nikoliv za běžný kšeft, ale za prestižní záležitost A opět nutno konstatovat, že na hře celé orchestru je to opravdu znát. Další problém, kromě mikrofonů, měla kapela ještě se světly, protože v přemíře barev nejrůznějších reflektorů, pohybujících se ornamentů, kouřů a čmoudů, osvětlovači jaksi zapomněli, že muzikanti musí také vidět na noty a tak si pan kapelník musel několikrát z pódia vyprosit zjednání nápravy. Ale ani tyto lapálie nemohli snížit dobrý dojem, který  posluchači z výkonu celé kapely museli nutně mít. Rozjezd posledního večera tedy byl opravdu parádní.

Po big bandu přišla malá parta, v čele s polským zpěvákem Grzegorzem Karnasem, kterého doprovázelo neobvyklé nástrojové obsazení v podobě Adama Oleśe na violoncello, Tomasze Kałwaka na syntezátory a soubor doplňoval perkusista a hráč na udu Bogusz Wekka. Experimentující sestava předváděla neotřelý pohled na možné podoby moderního jazzu. Proti tištěnému programu kapelu ještě doplnil vynikající tenor saxofonista, subtilní Radek Nowicki. Nenápadný mladíček, ale jeho hra byla opravdu vynikající, moderní, promyšlená a zcela jistě přesvědčil posluchače o tom, co hraje. Ostatní muzikanti ovšem také nezůstávali nijak pozadu, ostatně hraní basové linky, včetně krásných sól na violoncello se smyčcem i bez něho, Adama Oleśe, stálo za poslech. Absence klasické bicí soupravy si posluchači nemuseli ani všimnout, protože perkusista a hráč na udu Tomasz Kałwak stačil pro muzikanty vytvořit takové rytmické zázemí, že hřmotná bicí souprava by možná i docela rušila. Samotný protagonista Grzegorz Karnas patří v Polsku k předním jazzovým zpěvákům a o svých kvalitách posluchače přesvědčil.

Následovala hlavní pauza a ve foyer hrála  již zmiňovaná kapela Puzzle Jazz a večer začal  gradovat. Na hlavní pódium nastoupila, u nás téměř neznámá, maďarská kapela Djabe, která měla připravit posluchače na vrchol večera. I sám moderátor večera Aleš Benda přiznal, že soubor nezná a nic o nich neví a že je tedy zvědav. Osobně jsem měl to štěstí, že tuto i pro mne zcela neznámou kapelu, jsem asi čtrnáct dní před hradeckým vystoupením shlédnul na satelitním programu Bayernu Alfa. Vysílali záznam jejich vystoupení z Jazzového festivalu ve Stuttgartu 2005. Protože jsem nestihnul přímo začátek, nevěděl jsem, co je to za skupinu ani jména jejich protagonistů. Pouze z titulků názvu hraných skladeb se dalo usoudit, že by to mohli být Maďaři. Potvrdilo se. Hlavně mne ale upoutala jejich perfektní muzika. Když jsem se na tiskové konferenci před festivalem dozvěděl, že budou hrát v Hradci Králové, uvědomil jsem si, že mám štěstí slyšet neznámou kapelu po pár týdnech i živě. Hned jsem o Djabe všem svým jazzovým přátelům nadšeně vyprávěl, ale od nikoho žádná velká odezva. Teprve při jejich vystoupení v Kongresovém centru jsme se s přáteli shodli, že, alespoň pro nás, byla Djaba nesporným vrcholem festivalu. A tak můj velký oblíbenec Nils Langren tentokrát přišel o věneček, ani nevěděl jak. V programu bylo avizováno, že hudba skupiny Djabe je „jazzworldfusion“ a kapela to zcela jasně potvrdila. Z muzikantů dominuje fenomenální baskytarista Tamás Barabás, jehož hráčská technika až vyráží dech a při tom to není cirkus, jak kdysi i u nás předváděl jejich legendární krajan, kontrabasista Aladár Pege. Kytarista Attila Égerházi se držel spíš zpátky, ale jeho hraní bylo perfektní a i zvuk jeho kytary byl velice osobitý a na poslech příjemný. Bubeník Banai Szilárd zahrál  řadu vynikajících sól a stejně, jako ostatním členům kapely, mu k tomu dopomáhala skvělá hráčská technika. Takového bubeníka bychom v současnosti v naší republice hledali velice obtížně. Zoltán Kovács na klávesy, stejně jako hráč na perkuse a zpěvák András Sipos a trumpetista/houslista Ferenc Kovács byli stejně platnými členy jako prvně jmenovaní. Trumpetista Zoltán Kovácz vládne nádherným plným tónem v celém rozsahu nástroje a jeho sóla byla vystavěná, měla tu správnou gradaci a bylo zcela lhostejné, zda hraje na trumpetu či na housle, jeho hra byla zcela uchvacující. Úvaha, zda je spíš trumpetistou či houslistou u něho naprosto ztrácí smysl. Jak jsem se již zmínil, perkusista a zpěvák András Sipos nebyl jen jakýmsi apendixem kapely, ba naopak dával ji nezměrnou energii a zcela zaujal i svým zpěvem. Trochu mi jeho zpěv evokoval Richarda Bonu od Joe Zawinula. I on sklízel zasloužené ovace publika. V programové brožuře byla muzika skupiny Djabe označena jako unikátní hudba na světové úrovni. Podobné označení se píše často, ale tentokrát to bylo pravda na sto procent. Navíc z celé kapely čišela obrovská radost z hraní, která se velice rychle přenesla na posluchače. Takové nasazení bylo opravdu nevídané a neslýchané, a tak jako jediní v sobotu museli přidávat, i když moderátor dostal od pořadatelů za úkol zajistit konec vystoupení bez přídavků. Začal se totiž zvyšovat časový skluz celého závěrečného koncertu. O tom ale později.

V přilehlých prostorách Aldisu bylo možno zakoupit i několik jejich, cenově velice přístupných, CD desek, nebo dokonce DVD. Skupina jich natočila celkem už asi osm. Jejich hradecké vystoupení bylo, podle mého názoru, opravdovým vrcholem festivalu a tedy nářez, jaký tu už dlouho nebyl. Jejich program zpestřila i hra všech členů kapely, včetně jedné náhodně vybrané posluchačky, na lidový nástroj z Bali. Bylo to velice sugestivní i když to působilo jakou show pro publikum. Přesto mělo ale svou logiku a nebyl to jen legrácka. Ani nevím, jak se uvedený nástroj jmenuje. Každý hráč měl stejný nástroj jen jiného ladění, takže hráli akord. Posluchači v sále  se bavili, v hledišti se šířila spokojenost, tedy, co víc si přát? Aleš Benda  hned vtipně glosoval, že vlastně „ukradli“ Nilsi Langrenovi vrchol festivalu. A proč? Pro mne je odpověď jednoduchá. Protože Nils Langren Funk Unit se svou hudbou z CD Funky ABBA, je přeci jen hudba pro mladší publikum, které v současnosti funky muziku poměrně dost poslouchá, ale pravověrní jazzoví fandové už tuto hudbu akceptují méně často. Tedy z mé pozice jasným vrcholem Djaba, z pozice asi většiny posluchačů v sále to byl Nil Landgren Funky Unit.

Švéd Nils Langren je fantastický trombónový mág s obrovskou technikou a fantastickou tónovou kulturou. Jeho repertoárový záběr je opravdu široký. Od hraní severských lidovek a balad sólo, přes world music a jazz až po zmiňované funky. Dokládá to řeba jeho CD  jen s pianistou Esbjörnem Svenssonem nebo jiné CD s  trumpetistou Tomaszem Stanko, či jeho hra s řadou dalších vynikajících muikantů. Osobně bych dal přednost, kdyby předvedl v Hradci Králové jinou muziku, než je funky, ale to není rozhodující. Pro ty, kteří sledují satelitní TV stanice 3sat nebo Bayern Alfa  je jeho hra známá, protože Langren se na jazzových festivalech v Evropě vyskytuje ve všech možných sestavách, i jako sideman starších amerických hvězd. Jeho nádherný  plný tón a brilantní technika, je prostě zážitek. Langren není ovšem jenom trombonista, ale je i vynikajícím zpěvákem, patřící do skupiny tzv. muzikantského zpívání. V jeho souboru Funk Unit, spolu s ním, vystoupila spíš  zpěvačka než trumpetistka Annika Granlund. Předpokládám, že proti avizovanému tenor saxofonistovi Almqvistovi  skutečně hrál Magnus Lindgren. Chyběl i uváděný baskytarista a kontrabasista Lars Danielson. Toho nahradil Thonias Gabrielsson. Magnus Coltrane Price hrál keyboards, Carl von Schoenberg kytaru, a další keyboard Robert Östlund . V kapele byli i rapeři a všechno zezadu kočíroval vynikající německý bubeník Wolfgang Haffner. Jejich vystoupení bylo předvedením vynikajícího zpracování legendárních melodií kapely ABBA ve funkovém duchu. Publikum je přijalo opět velice vřele a tak vše dopadlo skvěle. Landgren stačil hrát, zpívat, tančit a poskakovat a pro hru na trombon využíval i různé „krabičky“, ale na rozdíl od švýcarského trombonisty, který hrál v pátek, vše mělo tu správnou míru a logiku.

Na letošním ročníku, po změně pořádající organizace, bylo přeci jen znát několik drobných a zbytečných vad na kráse. První byla, že člověk, který festival Jazz Goes To Town doslova vykopal ze země, dramaturg Martin Brunner, byl pozván tím způsobem, že kdosi z pořádající agentury dal dva lístky  do obálky a poslal mu je bez jediného slůvka uznání a pozvání. Povznést se nad osobními problémy je přeci jen doménou silných a slušných lidí. Druhou chybou bylo, že současný dramaturg nebyl vůbec přítomen v době konání hlavních koncertů, protože ve stejném čase probíhaly i Bratislavské jazzové dny a tudíž neměl kdo pohlídat, aby se skutečně začínalo v avizovaných sedm hodin a nikoliv s více než půlhodinovým zpožděním, které v průběhu večera ještě narůstalo. Koncerty se potom neúměrně protahovaly a posluchači ztráceli tu správnou koncentraci, zvláště pak při takovém sezení, jaké je v Aldisu. Sedáky křesel jsou již, po letitém používání, nakloněny opačným směrem, tedy dolů, takže několikahodinové sezení na nich je utrpením. Další věc je rozpočet festivalu. Ať se na festival díváme jakkoli, v minulosti vždy měl  jednu či dvě hvězdy světové extratřídy. A to vše při rozpočtu něco málo přes dva miliony korun. Letos, podle tiskovky, byl rozpočet navýšen na dvojnásobek, a přesto na hvězdy světového kalibru peníze nebyly. Nebylo by účelnější a tudíž i lacinější, vrátit pořadatelství do Hradce Králové a ušetřené peníze dát na honoráře hvězd?

Hradecký festival byl znám také i díky perfektnímu zvukovému ozvučení. Letos ale bych měl výhrady k velice značnému zvýrazňování basových kytar a zvláště pak „velkého Vaška“ u bubeníků. To platí o vystoupení všech kapel večera, tedy i u Funky Unit, kde síla bicích a basovky přesahovala, alespoň podle mého, únosnou mez. Moderátor Aleš Benda provázel festivalové koncerty s noblesou jemu vlastní a patří mu za to dík. Byl taky jediný, kdo posluchačům připomenul, že nebýt desetileté úmorné práce dramaturga Martina Brunnera a jeho nejbližších spolupracovníků, festival by asi dodnes v Hradci nebyl. Město a jeho funkcionáři se největším festivalem v republice velice rádi chlubí, ale desetiletá práce Brunnerova kolektivu pro ně neznamená nic. A na závěr  ještě jedna drobnost. Pořadatelé vyhradili celou největší střední část hlediště pro VIP, takže lidé, kteří si zakoupili vstupenky k sezení, si často neměli kam sednout. Naštěstí pro ně, pořadatelé už vůbec nekontrolovali, kdo patří mezi ony VIP osoby a tak si lidé stejně sedali, jak chtěli. I přes tyto moje osobní poznámky si myslím, že festival byl dobrý a nechť tedy žije další ročník, tentokrát už s pořadatelem z Hradce Králové.