Rudy Linka patří mezi přední osobnosti světového jazzu. Tento týden mu odstartuje evropské turné, které zabere necelý měsíc a projede několik evropských zemí. Jeden, zhruba hodinový telefonní hovor na dráze NY-Praha, zachytil krátké povídání o tom, co Rudy chystá, čím vším prošel, o New Yorku a červeném vínu :) Rudy je kytarista, který začínal svou dráhu na pražské konzervatoři. Roku 1980 emigroval do Švédska, kde pokračoval ve studiu na stokholmské Music Institution a o pět let později využil stipendia na Berklee v NY, kde žije a pracuje dodnes…
Tvoje turné zabírá necelý měsíc, naplánováno je 25 koncertů po České republice, Itálii, Švýcarsku, Německu a Rakousku. Docela fuška. Jak moc budete po skončení vyčerpaný?
Většinou plánujeme vždycky turné na 3 až 4 neděle, jednou jsme to měli dokonce na 7 týdnů. Po pravdě řečeno takhle to dělám už dlouho a líbí se mi to. Líbí se mi na tom taky to cestování a stálé přesouvání. Vlastně i rád jezdím autem. Je to příjemné. Člověk je sice na jedné straně vyčerpaný, ale na druhou stranu je naplněn energií, kterou tím koncertováním dostává a kterou taky přijímá od lidí a posluchačů. Pak je celkem zvláštní období, když turné skončí a nic se najednou neděje.
Měl jsi od doby, kdy jsi přesídlil mimo ČR, tak velké turné po tuzemsku? Vlastně to bude comeback v ČR, kde by se daly čekat vyprodané kluby, ale jsme v Čechách…
Já jsem vždycky optimista. Teď máme naplánováno hodně koncertů a myslím, že je to hodně dobrá hudba a lidem se bude líbit. Je těžké říct, proč lidé na jazz nechodí. Podle mě není zas tolik náročné jazz poslouchat. Plánujeme vlastně i nějaké koncerty v místech, kde se normálně jazz nehraje, jako v divadlech a přál bych si, aby se po našem vystoupení i na těchto místech uchytil. To je vlastně i cílem festivalu, který plánujeme za rok v červenci. Bude se konat v jeden den v Praze, Budějovicích a Prachaticích na náměstích.
Minulý týden tu hrál George Mraz se svým Quartetem a Lucerna byla plná našich jazzmenů a publicistů. Posluchačů zas až tolik nepřišlo.
Víš, v jazzu člověk nikdy přesně neví, co se stane. Jirka hraje už hrozně dlouho, je to skvělý muzikant. Fakt, že se na něj přijdou podívat ostatní muzikanti je vcelku normální. Ale na druhé straně člověk nehraje jen pro muzikanty…
Desku Trip jsi nahrál se svým Triem: MiKe Formánek na basu a Bill Steward na bicí. Jak jste se vlastně dali dohromady?
Mike Formánka jsem potkal v roce 1985, když jsem přijel do NY. Jeho dědeček pochází z České republiky. Mike nemluví sice česky, ale má rád české pivo, je to skvělý člověk a měl tehdy svoji kapelu. Hrál vlastně i na mojí první desce. Bill Steward je podle mého mínění jedním z nejlepších současných bubeníků na světě. Hrával hodně se Scofieldem, Methenym, Hallem a s Billem jsme se potkali při studiích.
Trip je Tvoje 13.album, ale těch 12 předchozích se na zdejším trhu moc neobjevují (mimo výjimek a alb vydaných u Arty). To je samozřejmě i případ ostatních slavných „českých“ jazzmenů působící v USA: George Mraze nebo i Mirka Vitouše či Jana Hammera.
Ano, přesně tak. Hodně mi chodí otázky od lidí, kde se dají sehnat moje věci. Většina desek vychází mimo Českou republiku a je složité se k tomu dostat. Jediná cesta je internet. Proto jsme právě nejnovější album Trip vydali v Brně.
Dovedeš si představit, že bys nepřesídlil do Švédska, potažmo pak do NY a necestoval po světě tak jako cestuješ? Jak moc je pro jazzového kytaristu důležité poznávat jiné kultury?
Je to takový organický způsob. Prostě se to stalo; já jsem nad tím ani nepřemýšlel. Nakonec jsem zůstal v New Yorku. Všechno tady je. Víš, ale nikde na světě to není dokonalé a člověk vidí i jiné věci. V Čechách jsem v mládí poslouchal to, o co jsem měl zájem a potom, když jsem z republiky emigroval jsem začal poslouchat moravský folk, country. Například na desce Just Between Us, kterou jsme nahráli s Jirkou Mrázem je takových motivů dost.
Je těžké být nacionalista. Jsem samozřejmě rád, když se něco dobrého děje pro Českou republiku, ale stejně tak rád jsem, když jde o USA nebo Švédsko. Cítím určitý odstup, kdy nejsem spojen s nějakým státem úplně. Člověk jakoby stál mimo – stál vně a na něco se díval. Možná bych měl ještě říct, že spíše než Američan se cítím jako Newyorčan, to je něco úplně jiného. New York je prostor, kde se vše střetává…
…multikulturní tavící kotel… Když jsem pročítal některé rozhovory s Tebou, všude se zmiňuješ hlavně o dvou věcech: o New Yorku a červeném vínu…
…to ano. Pro můj život dvě podstatné věci. Na New Yorku mám rád, že tady seženeš víno z kterékoliv části světa, jakoukoliv značku. Mám pocit, že New York je to pravé místo, kde se usídlit, když člověk opustí svou zemi. Zároveň se tohle velkoměsto liší od všech ostatních měst ve USA. Nedávno jsem šel třeba po Broadway kolem půl čtvrté odpoledne, poslouchám hudbu z iPodu a naproti mně jde Paul McCourtny; nikým nerušen. To je člověk, kterého poznáš hned, je dost výrazný, a tak jsme kolem sebe prošli. Tohle mě na New Yorku baví.
A co soudíš o české jazzové kultuře? Dá se srovnat prostředí New Yorských jazz klubů s těmi pražskými?
Vlastně moc nevím, co se v Čechách v jazzové kultuře děje. Jazzových klubů po Praze, na to, jak je Praha velká, je dost. Hlavním problémem budou asi turisté, ale to nutně nemusí znamenat zlo. I v New Yorku jsou v jazzových klubech turisti, kteří vlastně podporují tamní kulturu. Ale nesmí se to dostat do fáze, kdy se kultura začíná podbízet turistům. To je pak dost smutné.
A co školy? Ježkova konzervatoř – Berklee?
Já jsem vlastně na Berklee nastoupil díky stipendiu v letech 1985-86 a potom dva roky The New School v NY. Takhle škola měla už tenkrát asi 50ti-letou tradici a zrovna otevřeli jazzový obor. Studovalo nás tam asi 16 lidí a bylo to lepší než na Berklee. Byly jen 4 třídy. Dneska tam studuje něco kolem 3000 studentů a škola se samozřejmě rozrostla. Líbil se mi tam ten individuální přístup, což je v oblasti jazzu hrozně důležité. U studia klasické hudby to je jiné. A Berklee…. Tahle škola dřív bývala docela malá, ale jsou i lepší školy jako Manhattan School of Music nebo i menší Julliard. Před dvaceti lety to bylo určitě nejlepší, hráli jsme ve škole každý den od rána do večera a potkal jsem tam hodně přátel – muzikantů, se kterými se přátelím dodnes.
V jazzu nejdůležitější naučit se intuitivně vnímat. Není důležitá ta teorie, např. Jim Hallovi moc neříkají stupnice apod. pojmy prostě nezná. Takže intuitivní vědomí a prostředí ve kterém člověk hraje je dost podstatné. Jazz je taky jistým způsobem podobný lidové hudbě, protože muzikanti hudbou, kterou hrají, žijí.
Cítíš se jako Čecho-američan nebo jako Čech či Američan? Nebo možná Švéd?
(smích) Já vlastně ani nevím, jako co se cítím. Když jsem v létě s přáteli sledoval fotbal Česká republika – Švédsko, tak mi vlastně bylo jedno kdo vyhraje, fandil jsem oběma.
Díky za rozhovor.