Začátkem 70. let Herbie Hancock cítil, že jeho kapela Sextant dosáhla vrcholu a rozhodl se, že ji rozpustí. Nechal se inspirovat funkovým zvukem Sylvestera „Sly Stone“ Stewarta a začal experimentovat s fůzí jazzu, rocku a funku. Do nově vznikajícího uskupení přizval multiinstrumentalistu Bennieho Maupina, baskytaristu Paula Jacksona, bubeníka Harveye Masona a perkusistu Billa Summerse. Tak vznikli Headhunters.
Vydavatelství: columbia/legacy, 1973/1997
Skladby: 1) Chameleon (P. Jackson / H. Mason / B. Maupin / H. Hancock) 15:41, 2) Watermelon Man (H. Hancock / aranžmá H. Mason) 6:29, 3) Sly (H. Hancock) 10:15, 4) Vein Melter (H. Hancock) 9:09
Obsazení: Herbie Hancock (Electric piano, Clavinet, Syntezátory), Bennie Maupin (soprán a tenor saxofon, saxello, bass klarinet), Paul Jackson (electric bass), Bill Summers (perkuse, láhev od piva)
Jejich první album vyšlo poprvé v roce 1973 a ve své době bylo nejprodávanější jazzovou deskou. Jazzoví puristé ho okamžitě odsoudili, bylo pro ně příliš „nejazzové“ a revoluční, ale i po třiceti letech od prvního vydání si zachovává svěžest a moderní zvuk. Ačkoliv vyšlo začátkem 70. let, to znamená v době „zpívajících a řvoucích“ kytar, v Hancockově kapele kytarista chybí. Hancock se místo ní rozhodl použít clavinet.
První skladba nese název Chameleon a na jejím vzniku se podíleli téměř všichni členové Hancockova ansámblu. Začíná skvěle jednoduchým, elektronicky znějícím groovem, k němuž se postupně přidávají další nástroje. Celá skladba zní velmi progresivně, kdy vesmírný zvuk podporuje hlavně Hancockovo elektrické piano a Jacksonova basa. Ve druhé polovině Hancock experimentuje se syntezátorem a přidává snové smyčce. Mění se i vůdčí groove a basová linka je mnohem volnější. Headhunters předvádějí bravurní improvizaci a sehranost. Po patnácti minutách výborný Chameleon končí stejným groovem jako na začátku. Headhunters touto skladbou ovlivnili nastupující generaci, hlavně hip-hop a přiblížili jazz širšímu publiku.
Druhou skladbou je legendární Hancockův Watermelon Man, ale v nevšední aranži Harveye Masona. V úvodu skladby dostává prostor Bill Summers foukající na láhev od piva a pak už se dá, i když s obtížemi, rozeznat Melounářské téma.
Třetí skladba, „Sly“, je věnovaná Sly Stoneovi. Zvukem a tématem se však blíží Davisově desce Bitches Brew. Je dravá, agresivní, spontánní a trochu nevlídná. V první části hraje sólo Bennie Maupin a ve druhé sám Herbie Hancock. Nálada skladby se postupně mění a ke konci zní až latinskoamericky.
Nejpřemýšlivější a nejklidnější je poslední Vein Melter. Začíná stylizovaným tlukotem srdce, který se nese celou skladbou. Důraz je v ní kladen především na melodickou a harmonickou svobodu. Opět je patrný značný vliv Milese Davise.
Album Headhunters se stalo milníkem ve vývoji jazzové fusion a rozhodně patří mezi alba, která by v jazzové knihovně neměla chybět a která jen tak nezestárnou.