Bill Connors je po dlouhých sedmnácti letech zpět na jazzové scéně se svým vlastním albem. V roce 1987 natočil svůj předchozí opus „Assembler“ a v polovině devadesátých let se jeho stopa na čas úplně ztrácí po nahrávkách s Chickem Coreou a Janem Garbarekem. Nové album však svědčí o tom, že po dobu nahrávacího půstu neztratil nic ze svých hráčských kvalit, ale naopak pomalu a jistě dozrával.
Nahráno roku 2004, vydavatelství: ESC Records, 55:35, 1CD
Skladby: On the Edge, Mr. Cool, McMinor, Mind Over Matter, Minor Matters, Try Tone Today , Terrabill Blues, Nobody Yet To, It Be FM, Brasilia
Obsazení: Bill Connors (g), Bill O´Connell (p), Lincoln Goines (bg), Kim Plainfield (dr), Myra Casales (percussion).
je po dlouhých sedmnácti letech zpět na jazzové scéně se svým vlastním albem. V roce 1987 natočil svůj předchozí opus a v polovině devadesátých let se jeho stopa na čas úplně ztrácí po nahrávkách s a . Nové album však svědčí o tom, že po dobu nahrávacího půstu neztratil nic ze svých hráčských kvalit, ale naopak pomalu a jistě dozrával.
Billa Connorse ke kytaře přivábili v šedesátých letech rockoví kytaristé Keith Richards, Eric Clapton a Jimi Hendrix. Když začal sám hrát blues jako jeho tehdejší vzory, zanedlouho si uvědomil, že tohle přeci jenom není jeho parketa a začal pátrat po jiné inspiraci. Tu objevil v hudbě Jima Halla, Wes Montgomeryho, Milese Davise anebo Django Reinhardta.
„Django Reinhardt mě opravdu dostal. Když jsem jej slyšel poprvé, zjistil jsem, že byl někým, kým bych chtěl být já. Byl plný ohně, kreativity a energie.“
O dalším hudebním osudu Billa Connorse bylo tedy rozhodnuto. Jeho hráčské kvality dokázal po čase ocenit i Chick Corea, který si jej vybral v první polovině sedmdesátých let do svých jazzrockových Return to Forever a kytarové party mu svěřil i na dnes již klasickém albu „Hymn of the Seventh Galaxy“, jedné z umělecky nejzdařilejších nahrávek jazzrockové éry.
Connors se však brzy tohoto zajímavého angažmá vzdal a po dvou letech působení v RtF Chicka Coreu opustil, aby se mohl dále věnoval cílevědoměji akustické kytaře. Ještě v sedmdesátých letech natočil několik atmosférických alb pro ECM a nahrával také s Janem Garbarekem, Stanley Clarkem, Paulem Bleyem nebo Lee Konitzem. V polovině osmdesátých let se naopak zase představil s několika více rockově orientovanými nahrávkami. Za tu dobu získal pověst mistra jak akustické tak elektrické kytary, používajícího jemné, vkusné a inteligentní vyjadřovací prostředky.
V loňském roce se po dlouhých letech opět objevuje v nahrávacím studiu s elektrickou kytarou. Ale nenavazuje na nit jazz rocku nebo fusion sedmdesátých a osmdesátých let, ale s obrovskou vervou, pravděpodobně zapříčiněnou dlouhým půstem, se vrhá do vod současného post-bopu vycházejícího z klasiků Wese Montgomeryho nebo Kennyho Burrella.
Dlužno říci, že velmi zdařile. Devět originálních skladeb a „Brasilia“ Johna Coltrana přináší rtuťovitý, nepředvídatelný sound s řadu harmonických, rytmických i melodických zvratů. Connorsova hra je inteligentní, nápaditá, melodická a nepostrádající vnitřní energii, kterou kdysi obdivoval u Django Reinhardta.
Radost je poslouchat i ostatní spoluhráče, kteří s Billem Connorsem vytvářejí naprosto kompaktní, perfektně šlapající sestavu, ze které tryskají gejzíry energie a melodických nápadů. Autor většiny skladeb, pianista Bill O´Connell, skvěle Connorsovi sekunduje. Chvílemi v lyricky jemné poloze, v mžiku proměněné do drsně útočné anebo monkovsky přerývané. Oba se střídají ve výborných sólech a v dotváření nálady jednotlivých skladeb nebo jejich částí. Basista Lincoln Goines hraje s obrovským tahem a šťávou, která dává celkovému zvuku nahrávek řádně hutný spodek. Jeho basa Vám v mém nejoblíbenějším kousku alba, zemitém blues „Mr.Cool“, řádně rozvibruje bránici. Pochvalu nemůžeme upřít ani bubeníku Kimu Plainfieldovi, který svižně pohání skladby vpřed. Hraje pestře, živě a bopově nepředvídatelné akcenty zní mnohdy jako rány z děla. Barvitost rytmické sekce vynalézavě doplňuje perkusista Myra Casales.
Nemá vůbec smysl podrobně rozebírat jednotlivé skladby, protože při každém dalším poslechu se, vedle již výše zmíněné, stává mým favoritem některá jiná. Natolik jsou všechny vyrovnané a plné zajímavých momentů. Co však provází bez výjimky každé vrácení alba na začátek, je neodbytný dojem, že poslouchám něco výjimečného. Billu Connorsovi se podařilo vyhnout dnes poměrně časté akademičnosti a vtisknout nahrávce náladu, která vyzařuje z mých oblíbených alb z 50. a 60. let. Skladby mají tah a čiší z nich skutečný muzikantský zápal a tvůrčí atmosféra. Nejlepší vlastnosti tehdejšího bopu přenesené do žhavé současnosti.