V úterý večer na Pražském hradě zahrál Jihoafričan Abdullah Ibrahim se svým Triem v obsazení Balden Bullock (basa) a George Gray (bicí). Původně se měly rozezvučet prostory terasy Jízdárny, ale počasí přesunulo početné publikum do útulného Španělského sálu. Už jsem si víceméně zvykl opomíjet v reportážích reakce publika a učiním tak i tentokrát. Řeknu jen, že zaplněné řady o přestávce prořídly a ke konci, namísto standing ovation, kterou by si Trio jistě zasloužilo jsme se dočkali hromadného úprku návštěvníků, zatímco hudebníci se vrátili a po jazzovu přidali jednu skladbu.
Od konce zpět k začátku. Hrály se dva, přibližně pětačtyřicetiminutové sety v jednom sledu. Tento netradiční přístup je určitě horší na udržení pozornosti a myslím, že si každý v průběhu setů našel chvilku na „odpočinek“ a výdech, což mělo ale za následek částečné přetržení hudební nitě. Sety měly naštěstí víceméně stejnou strukturu, kde hlavním spojovacím článkem mezi změnami motivů byl Abdullahův klavír, který vždy ukončoval jedno téma sólem a zároveň jím načal to další. Vždy se po chvíli a musím říci, že zcela předvídatelně, připojil bubeník a kontrabasista. Zcela výjimečné byla komunikace na všech třech možných trasách: piáno – kontrabas, piáno – bicí a bicí – kontrabas. Motivy, které se mi podařilo zaznamenat byly inspirovány arabskou melodikou a také francouzskými šansony. Zcela mimo rámec rytmického nástroje se ocitl Georgie Gray. Jeho bicí sršely nápady a hlavně: melodií! Sílu svého záběru dokazoval i rockovými a bluesovými postupy. Trošku nejistý mi připadal kontrabasista, ale bylo to spíše špatným ozvučením, protože Španělský sál je skutečně nemožné akusticky slušně vybavit.
Poslech Abdullah Ibrahim Tria byl zážitkem, který si zaslouží potlesk. Abdullah Ibrahim je velký hledač a jeho pátrání má relaxační účinky. Uvidíme jestli se do naší republiky ještě někdy vrátí, byl bych docela rád.