Mladý Slovák a strach z Davise

Slovenské jazzmeny známe u nás dobře. Mnohé jazzové kapely jsou namíchány českým i slovenským talentem. Vedle nadějného československého Vertigo Quintetu či starších kapel typu Tria Emila Viklického či Laco Decziho se do popředí dostává také mladý slovenský pianista Matej Benko. Začínal s jazzem ve svém rodném Prešově a věřte nebo ne na tamním jazzovém oddělení základní umělecké školy pod dohledem Petera Adamkoviče. Dlouhá cesta ho zavedla až na Ježkovu konzervatoř do Prahy, kterou leštošního roku zdárně ukončil. Čerstvý otec, který by si rád zahrál s Pattitucim, Scofieldem nebo s Erskinem a který se někdy bojí poslouchat Milese Davise v rozhovoru popisuje svůj život.

Patříš ke generaci mladých hudebníků o kterých po pravdě nikdo moc neví. Lidé znají Tvojí hudbu, ale když zapátrají po lexikonech a slovnících nebo i po internetu, nic nenajdou. Pojďme tedy začít od začátku. Kde jsou Tvé hudební začátky?

Asi od pěti let jsem se začal věnovat hudbě. Zhruba v tom věku jsem začal s takovým dětským fidláním a pak jsem začal chodit do přípravky. Z toho mi bylo trošku špatně, protože jsem ještě nezačal chodit do školy a už jsem musel psát písemky na fis, gis, a tak jsem se tatínka ptal, jestli budu mít teorii i na vysoké škole. Ale hraní mě bavilo. A dělal jsem „dětskou klasiku“ v lidové umělecké škole v Prešově. Ale už tehdy bylo jasné, že mám jakýsi vztah k synkopám a profesorka, která mě učila mi vybírala věci, které byly jazzem nějak poznamenané jako různé jazzové etudy nebo ragtimy od Scotta Joplina – a to mě bavilo hrát nejvíc.

A vedli Tě nějak rodiče k hudbě?

03_MBenkoTrio.jpg

Rodiče jsou muzikanti, zpěváci. Oba sólisté zpěvohry v divadle. Máma je studovaná konzervatoristka, koloraturní soprán. Táta je samouk, duší muzikant a mimo to je ještě malíř a sochař. U nás to bylo tak nějak jasné, že půjdu hudební cestou, až v patnácti jsem řekl, že ne. Bylo to hlavně kvůli trablům s přípravou na konzervatoř a nějak jsem se nepohodl s mojí paní učitelkou. Tak jsem se rozhodl, že půjdu na gympl, začal jsem brát doučování z matematiky a na dva roky jsem skončil s hudbou. Na piáno jsem si zahrál velice sporadicky. V 17 letech se pak v divadle objevil nový korepetitor – pianista Peter Adamkovič a táta mi doporučil, abych se na něj šel podívat. Byl to vlastně jediný jazzový pianista v Prešově. Jednou jsme se spolu ocitli u piána v divadelní zkušebně. Položil mi ruce na klaviaturu a řekl: takhle se hraje tenhle akord a takhle zas další. Já jsem takový akordy v životě před tím neviděl. Vůbec jsem netušil, že to takhle pěkně může znít. Peter mi hned řekl, že piáno je jako černá – bílá jako šachovnice, na tom všechno vidíš, vidíš, že tady máš nonu, tady oktávu, tudle nonu můžu posunout o oktávu níž a najednou se začaly dít věci, a já jsem pochopil teorii. Poprvé v životě se mi ty intervaly, které jsem na písemkách v Lidušce pracně počítal dali do souvislosti s praxí. A mě to v tu dobu nadchlo. Zavřel jsem se k piánu a už jsem prostě nevylezl. Málem jsem ten gympl nedodělal, takže před maturitou mi táta musel piáno zamknout a zakázat mi hrát.

Nepřemýšlel jsi tehdy, že přece jen navzdory rodičům změníš školu?

Já jsem nic jiného nechtěl dělat. Nic mě nebavilo. Snažil jsem si dokonce prosadit horší známky z matiky, fyziky a chemie. Chtěl jsem určitě přejít na hudební školu, ale rodiče si prosadili, že rozdělaný gympl je třeba dodělat. A dnes jim samozřejmě dávám za pravdu. Současně s gymnáziem jsem rok chodil do lidové školy k Petrovi Adamkovičovi, protože v té době založil v Prešově jazzové oddělení. A tam jsem pochytil něco se základů, ale po gymplu se bylo třeba rozhodnout co dál. Věděl jsem o některých zahraničních školách, dokonce jsem sebevědomě zkoušel podat si přihlášky na Berklee a do Katovic v Polsku, ale rok jsem zůstal doma a přemýšlel jsem co dál. Hrál jsem hodně na piáno a založil jsem s kamarády první kapelu a hrávali jsme po Prešově. Účastnili jsme se i různých jazzových soutěží. Když jsem chtěl jít studovat ven, nusel jsem si odkroutit vojnu. V té době nikdo netušil, že se to zruší. Chtěl jsem to mít hned za sebou. Nelíbilo se mi, že bych napřed vystudoval školu v zahraničí a pak se vrátil zpět do zeleného. Takže jsem šel na vojnu, ale udělal jsem konkurz do AUSu. Opravdový voják jsem tedy byl jen měsíc, a pak jsem zbytek služby působil jako klávesista armádního bigbandu.

Ano, takhle to fungovalo u nás i dříve, že českoslovenští jazzmani od 60. let volili raději Armádní umělecký sbor. V Čechách to pak zrušili a na Slovensku fungoval dál?

Ano, na Slovensku to ještě fungovalo.V Bratislavě jsem potkal spousty muzikantů a hráli jsem spousty jazzu. Trochu jsem se tam ale i pokazil jako pianista, protože jsem hrál hlavně na elektrický syntetizátor a moc necvičil na piáno. Po vojně jsem pak šel do Prahy na „Ježkárnu“, která začínala mít velmi dobrou úroveň. Začal jsem studovat skladbu, protože v oboru piána mi ujel vlak. Tou mojí pauzou, kterou jsem měl na střední, jsem se technicky nedostal přes takové ty pilíře klavírní hry. To, co se začíná dít s klavíristy na druhém stupni umělecké školy je základ pro pozdější vyspělou techniku a to mi ušlo. Na klavír bych teda asi neudělal zkoušky. Taky to vlastně nebylo ani centrum mého zájmu, protože tam člověk jen cvičí a stejně těžiště práce spočívá v interpretaci klasických děl a toho jazzu tam je málo. Proto pro mě byla jedinečná volba skladba, kde se člověk zeširoka dozví o hudbě, o harmonii. Má volné pole působnosti, protože se tam nekladou požadavky, že by člověk musel tvořit v tom a tom stylu. Člověk píše to, co ho zrovna zajímá. Taky to samozřejmě závisí do jisté míry i od kantorů a na to já měl štěstí: Milana Svobodu a Karla Růžičku.

01_MBenkoTrio.jpg

To rozhodně štěstí bylo. Karel Růžička byl v mládí inspirován hudbou třetího proudu, MJQ, Milan Svoboda také působí na pomezí jazzu a klasiky. Zanechalo to na Tobě nějaké stopy?

Právě že hrozně moc. Vyhrál jsem asi to nejlepší, co jsem mohl. U Karla jsem se učil takovou tu americkou koncepci, která sahá víc k základům jazzu. Jeho pilířem jsou pianisti jako Bill Evans, nebo Tommy Flanagan. To jsou lidé, kteří přinesli do jazzu určité impulsy, které si odnesli ze studia klasické hudby. Evans hrál famózně Rachmaninova, Ravela, Miles Davis studoval partitury evropských skladatelských velikánů… Klasicky vzdělaní hudebníci začali jazzu dávat brilanci. No a pak jsou osobnosti, kteří se k tomu skladatelsky hlásili, protože chtěli najít nový přístup. Což je pro jazz důležité, aby neskončil v mezích konvencí.

A Milan Svoboda?

Milan byl odjakživa samorost, který se zabýval hledáním různých cest s využitím improvizace a s využitím jazzových vyjadřovacích prostředků. Tím, že oba tito pánové dokázali respektovat ten můj směr a dokázali mě v něm podporovat, jsem oceňoval asi nejvíce.

Jeho poslední deska „Prolínání“ je záznam solo piána z Dvořákovy síně Rudolfina. Chtěl bys někdy něco takového někdy nahrát?

Prolínání mám doma. Určitě chtěl. Ale na to budu muset ještě hodně pracovat. Improvizovat hodinový či delší koncert je velmi náročné. Člověk musí mít obrovské technické a myšlenkové vybavení. Sólista má dost málo prostředků na to, aby dokázal udržet pozornost posluchače. Kapely a orchestry poskytují bezpočet barev a možností, co se všechno dá dělat a jak to může znít. Sólový pianista musí uváženě manipulovat vyjadřovacími prstředky, aby sebe a publikum brzy nevyčerpal.

A povedlo se podle Tebe tohle Milanovi?

Já myslím, že ano. Milan je velmi charismatická osobnost a jeho celoživotní dráha, jako v případě všech umělců, přinesla skvostné záležitosti, ale i záležitosti, které nemuseli být. Milan z toho dokáže eliminovat ty špatné věci a má kvanta materiálu, takže on je opravdu schopen ze svého repertoáru postavit dlouhý a zajímavý program. To nemluvím o tom, že je technicky skvěle vybaven.

Co mě fascinuje je, že ve 25 letech jsi teď dostudoval a zároveň sám vyučuješ jazzovou interpretaci. Jak jsi se k tomu dostal a co vlastně obnáší výuka jazzové interpretace?

Nabídlo mi to vedení školy, protože bylo hodně žádostí o jazzovou interpretaci a došli jim kantoři. Já jsem měl celkem dobré reference a jediné negativum toho bylo, že jsem školu ještě nedostudoval. Jazzová interpretace je o tom, jak uchopit nástroj a jak správně stylově interpretovat jazzové skladby. Zahrnuje to hlavně improvizaci, protože to je základ jazzové hudby. No a na specializované škole je nutné dosáhnout určitého stupně hudební erudice, proto je nezbytné věnovat se teorii. Na hodinách kromě samotného hraní rozebíráme harmonii, (vztahy mezi jednotlivými hudebními funkcemi) a posloucháme nahrávky. Tím si ti žáci vlastně posilují sluch a posilují si myšlení. Protože ve hraní funguje spojení „hlava – ruce“. Člověk by měl vědět, co chce zahrát a když to vymyslí, tak by jeho ruce měli umět bezprostředně reagovat.

matejb_rodina.jpg

Ježkovu konzervatoř jsi zakončil diplomovou prací. A co absolventský koncert?

Téma diplomové práce bylo „Vývoj improvizace“. Text byl napůl metodický, kdy jsem popisoval a nabízel ke studiu. Snažil jsem se inspirovat lidi, co to budou číst. A napůl byl text takový osobní, jak například vidím improvizaci. Porovnával jsem improvizaci a kompozici, což jsou vlastně témata, ve kterých i pracuji. Absolventský koncert jako skladatel nemusím mít. Ale je to v mém zájmu, protože když už člověk něco píše, tak by měl najít v sobě tu sílu, aby to dovedl do konce a nechal to i zahrát.

A to se vlastně týká i mého následujícího projektu, kde chci využít smyčcový kvartet. Takže můj absolventský koncert by měl vypadat tak, že bych zahrál jednu třívětou skladbu se smyčcovým kvartetem a pak bych tam měl i dvě svoje tria Vít Švec a No Borders. Pokud se vše povede, tak potom na podzim bych chtěl spojit kvartet s kapelou Vít Švec Trio. Rádi bychom se tím dostali i za hranice jazz klubů, trochu na jiné pískoviště a recipročně bychom zase chtěli ten kvartet prezentovat i na jazzových pódiích, na festivalech a tak. Po vydání Keporkaku jsme mluvili o dalším projektu a já jsem hned řekl, že bych netočil další trio, protože mě teď ještě čeká deska s No Borders a že bych si počkal na něco, co by nás posunulo dál a tohle se vlastně jeví jako docela zajímavá možnost.

Je skvělé, že přemýšlíš jak se dostat dál. Proč nahrávat další trio, zkusme vymyslet něco jiného. Kdyže se ještě vrátíme zpátky, pojďme ještě na chvíli k Vít Švec Triu. Jak jste se vlastně dali dohromady?

To bylo zábavné. Já jsem hrával po Praze s lepšími i horšími kapelami v různých restauracích, na rautech, pak přišly jazz kluby. A jednou mi zavolal Vít Švec, že o mě slyšel. On měl tehdy kapelu s mexickým pianistou Markem Aanderudem se kterým dostal cenu Harmonie za album „Trio 02“. Mark nečekaně odjel do Mexika a já jsem ty koncerty, co tady měli dopředu nasmlouvané, odehrál za něj s jeho repertoárem doplněné o standardy. Nám se ta spolupráce s Vítkem zalíbila protože to vypadalo, že to bude mít smysl a zůstal jsem. Pavla Razíma pak nahradil Honza Linhart a je z toho deska Keporkak.

A kdo dostal do kapely Jana Linharta? Není to náhodou tvojí zásluhou, když spolu působíte na Ježkárně?

My jsme si ho s Vítkem vybrali společně. Uvažovali jsme koho bychom k sobě chtěli. On s námi párkrát hrál nějaký záskok a bylo to moc příjemné. Mně na něm baví, že hraje na bubny úplně jinak než většina bubeníků. Má velmi citlivý přístup, například je i výborný pianista. On přesně ví, co bych já od bubeníka potřeboval, protože jako pianista klavírní hře rozumí a proto pro mě s ním hrát je velmi dobré. Je to úplně jiné než třeba v No Borders a to nechci vůbec nijak snižovat ani jeden z těch přístupů. Mě na tom baví právě ta různorodost.

Takže skvělá muzikantská empatie. Máš ve Vít Švec Triu respektive v No Borders pocit, že každý člen Tria do toho vkládá tu svou třetinu k vytvoření díla, že každý do toho přispívá stejně?

To se mění podle toho, co se zrovna hraje. V zásadě, nechci aby to znělo špatně, aby si to někdo špatně vyložil, ale v obou kapelách jsem nejaktivnější z muzikantů já. Protože v triu plním funkci melodickou, harmonickou i rytmickou. Samozřejmě kluci mají prostor ale tím, že jsou to i moje kompozice se prezentuji i jako skladatel. Takže jakmile by šel někdo jako záskok za mě do Vít Švec Tria nebo do No Borders, tak rázem vznikne nová kapela. Každý má ale určitou míru svobody. Obecně bych ještě řekl, že No Borders je víc orientovaná na latinsko americkou muziku, a na takové efektnější, výbušnější energické hraní, zatímco Vít Švec Trio spíše působí víc komorněji.

Mám stejný pocit. Když jsem hledal, kde bydlíš, o ulici vedle jsem narazil na vilu s cedulí Latinskoamerická trade company. Asociativně jsem si vzpomněl na No Borders…

V No Borders nebudeme hrát jen vlastní věci, ale i převzaté, zhruba tak půl na půl. Momentálně jsem ve fázi psaní. Nemám ještě dokomponované skladby, všechno dělám na poslední chvíli. V poslední době jsem se tomu moc nevěnoval, protože minulý rok jsme točili Vít Švec trio a půl roku před tím jsem to skládal a cvičil a pak jsem dokončoval školu, učení a do toho se mi narodila dcera, takže No Borders teď stagnovalo. Ale teď začínáme intenzivně zkoušet a zase něco dělat.

svec_vit_trio_keporkak.JPGAle ještě k albu Keporkak. Co jsem měl možnost číst recenze alba Keporkak, tak mi připadá, že se vesměs zabývají Matejem Benkem.

Na jedné straně mě to těší, na druhé trošku mrzí. Myslím, že kluci kteří to se mnou dělali, by si zasloužili víc pozornosti. Vítek mi dal možnost abych se prezentoval. Řekl mi: přines materiál a uděláme desku. Jako leader kapely by to mohl udělat víc podle sebe, ale on mi tu hudební důvěru vložil do rukou, za což jsem mu strašně vděčný, protože to je pro mě velká pocta a i velká možnost se zviditelnit. Přeci jenom prezentovat vlastní hudbu je něco jiného než interpretovat, ale přesto si myslím, že ti kluci by měli dostat víc pozornosti.

Jak Vás napadlo pojmenovat album po druhu hudebně nadané velryby?

To byl nápad Vítka. Já jsem vždycky chtěl si nějak programně ulehčit tuhle práci, aby se mi v tom dobře orientovalo a aby to mělo i nějaký mimohudební podtext. Tak jsem názvy skladeb koncipoval jako vizi podmořského světa. Ta titulní se jmenuje Následovat velryby (Follow the Whales) a na základě toho jsme vymysleli takovou introdukci, kterou Vítek hraje smyčcem na kontrabas. A až po tom jsme si na internetu našli zpívající velrybu. Zvuk, který vydává je identický s kontrabasovým flažoletem ve vysoké poloze. A Vítka Švece napadlo nazvat to album po té Velrybě – Keporkak.

Hodně vystupuješ v pražských klubech, jak to vnímáš tohle prostředí?

Trochu mě mrzí, že v českých jazzových klubech je hudební prostředí dost anonymní. Neděje se třeba to, co v Americe, kde si kolegové vzájemně hrají svoje skladby. Ale ono to možná ani nemá smysl, protože zdejší posluchači to neocení.

Když jsme u posluchačů, jaké publikum Ti vyhovuje? Spíše stadiónové prostředí, nebo komorní? Jistě vždy záleží o hudbě, kterou hraješ…

To je právě strašně sporný. Je pravda, že mi docela lichotí, když je bouřlivý aplaus, protože někdy to ta hudba prostě vyžaduje. Ale v zásadě jsem radši za takové umírněnější publikum, u kterého cítím pozornost. Je to tak půl na půl.

Co tvé vzory? Pianisté a jiní muzikanti?

V určitém období je v centru mého zájmu někdo jiný. Mám moc vzorů. Ne že bych měl jednoho člověka na nějakém piedestadu. To se stává dost často saxofonistům, že je velkou inspirační osobností John Coltrane. Ve snaze přiblížit se jeho stylu, dělají hudebnící maximum. Ale pak může být těžká cesta ven. Zajímalo by mě, zahrát si ze spoustou lidí z historie, jaký by to mělo efekt. Z klasického jazzového hřiště jsou osobnosti se kterými bych opravdu chtěl zkusit hrát. Kdybych měl mluvit o muzikantech, kteří nehrají na piáno, tak z basistů by byla neocenitelná zkušenost John Pattituci. Z kytaristů třeba John Scofield. Ten má úplně jiný přístup hraní než kdokoliv jiný. To mě hrozně baví. Nevím jestli a co bych hrál, ale určitě by to bylo strašně povzbuzující. A pak by mě zajímali lidé, kteří se nevěnují jazzu zas až tak důsledně. Například pianista a kytarista Egberto Gismonti, z bubeníků bych moc rád hrál se Stevem Geddem či Peterem Erskinem… S kým bych se určitě bál hrát je Miles Davis. Jeho hra ve mně budí obrovský respekt. (odmlčení) Já se totiž někdy bojím i poslouchat jeho hudbu. To je někdy tak neuchopitelné…

Jaký jsi měl pocit z rozhovoru s panem Dr. Dorůžkou?

Ze začátku jsem měl dost stísněný pocit, protože když jsem přišel do jeho pracovny a viděl tam tu diskografii a tu ohromnou knihovnu s publikacemi, které u nás nejdou sehnat, tak jsem si tak říkal, co já tomu pánovi budu o hudbě povídat… ale nakonec to bylo moc příjemné posezení a měli jsme z toho oba dobrý pocit. Bylo to fajn.

Já mám z tohoto rozhovoru také dobrý pocit. Díky.