Ve středu minulý týden se v budově francouzského institutu ve Štěpánské ulici v Praze konala akce nazvaná „Jazzová noc“. Široký program, ve kterém bylo mimo spousty jazzu zastoupeno i umění filmové, slibovalo nevšední zážitek. Celý večer skutečně mimořádný byl.
Vše začalo v 19 hodin koncertem československého „objevu“ Vertigo Quintetu. Zahráli své kusy ze svého prvního vydaného projektu. Hudba této skupiny vyniká v komornějších prostorách, kde mají muzikanti blízko k divákovi – posluchači. I v kavárně institutu bylo milé prostředí a prostor překypoval inteligentním publikem i na terase, kam v jarním teplém počasí pronikaly tlumené tóny napětí, které jsou Vertigu vlastní. Po hodině se publikum přesunulo z prvního patra do dolního kinosálu, kde se už připravovali muzikanti z X´tetu Bruna Regniera, který sestavu dirigoval paralelně s němým filmem Steamboat Bill Junior. Tato, jedna z posledních němých komedií hollywoodské produkce Bustera Keatona. Film se dá připomenout jedinou scénou: vichřice strhává stěnu třípatrového domu přímo na herce (Billa Jr., kterého ztvárnil sám Keaton), jemuž se nic nestane, protože ve třetím patře je otevřeno okno. Druhým zapamatovatelným momentem pak byla snad 15 minut trvající a filmařsky skvěle zpracovaná cyklónová bouře. Spojení vizuálního černobílého obrazu s plně barevnou abstraktní hudbou naplnilo hlavní poslání: působit jako jedno společné dílo, jeden celek, který do sebe přesně zapadl. Hudba splňovala úlohu působit v emocionálních rovinách jednotlivých scén.
Krátká pauze po filmu byla přesně zvolená: všude jste totiž mohli slyšet jak úžasný film byl a jednotlivé scény a muzikantské zážitky se probíraly všude kolem. Navíc byla přestávka vhodně doplněna o průvodkyni: tradičně šansoniérovou akordeonistku Vesnu Caceres. Po přestávce nastoupil Quartet trumpetisty A. Bessona a saxofonisty, klarinetisty a flétnisty S. Riffele, kteří jsou přes své relativní mládí na francouzské scéně zaběhlí. Zaběhlí jsou u nás i kluci z Vertiga a institutu se navíc podařilo připravit jam, který rozjížděli právě Marcel Bárta, Daniel Šoltis, Rasťo Uhrik , Oskar Torok a Vojtěch Procházka. Nic nebylo nucené a francouzští muzikanti postupně přicházeli a za běhu si zapojovali nástroje a seznamovali se s mezi sebou navzájem. Komunikace probíhala i mezi Oskarem Torokem a francozským trumpeťákem Geoffroyem Tamisierem, kteří po sobě nenápadně pošilhávali a očekávali, co ten druhý předvede. Večer nemohl být zakončen ničím lepším. Byl to jam v plném slova smyslu, muzikanti se předváděli svým uměním a byl zde i vrchol. To, když hrála celá kapela najedou a několik aktérů se u toho ďábelsky smálo.