Ptali jsme se pana profesora PhDr. Ivana Poledňáka, DrSc., vysokoškolského pedagoga a autora knih „Úvod do problematiky hudby jazzového okruhu“, „Kapitolky o jazzu“, „Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby I-III.“

polednakČím si pane profesore vysvětlujete malou posluchačskou pozornost, která je soustředěna na oblast jazzu? Co by se podle Vás mělo stát, aby tomu bylo naopak?

Otázka je položena moc obecně. Některé typy jazzu (zejména tradiční jazz, tzv. pop jazz) tak malou posluchačskou základnu nemají, některé typy jsou ovšem náročnější a tak jsou na tom podobně jako tzv. vážná a zejména soudobá hudba. Na jedné straně se musíme smířit s tím, že jazz nemá, nebude mít a možná by i neměl mít popularitu běžné pop music, na druhé straně o zvýšení jeho ohlasu usilovat můžeme, ba musíme – třeba i modernizací hudební výchovy na všech typech škol, tlakem na média, aby mu věnovala více pozornosti atd.

Mám pocit, že dochází k jakémusi propojení hudebních oblastí jazzu a „vážné hudby“ z pozice posluchačstva: nemyslíte si, že jazz se ocitá stejně tak jako i vážná hudba mimo zábavnou „entertainment“ sféru formovanou show businessem?

Na tuto otázku jsem vlastně již odpovídal… A zase: hudební zábava není nic zavrženíhodného – i spousta tzv. vážné hudby je (či chce být) hudbou zábavnou (tak se ostatně kdysi populární hudba zhusta označovala), tedy příjemnou, osvěžující, relaxační, vtipnou apod.; funkce „bavit“ mezi estetické funkce prostě patří; jinou věcí je, že tato funkce začíná příliš „válcovat“ funkce ostatní a že vlastně ji fedruje celý ten průmysl show businessu, jehož maličkou součástí se postupem doby stal (a jaksi nemohl nestat) i jazz; ale zase – nedělejme z toho tragédii, průmysl nemusí vytvářet jen něco zavrženíhodného a navíc, proti tomuto „zprůmyslnění“ hudby a tedy i jazzu se objevuje celá řada protitrendů…

V jazzu se objevují hudebníci, kteří prosazují, jak i vy uvádíte „interpretační jazz“, tedy návrat k jazzové klasice minulých stylů, neelektrické hraní, stylová čistota atd. Představitelé tohoto purismu jsou například W. Marsalis nebo G. Barker, oba působí i jako interpreti klasické hudby. Slyšel jsem názory, které jim vyčítají právě zmíněnou stylovou a výrazovou čistotu, tuším, že kritici hovořili o „univerzitním“ stylu. Bývá jim vyčítáno, že tímto hraním se jazz nikam „neposune“. Co o tom soudíte?

Z celé historie hudby (a také jazzu) víme, že kritici (tedy část kritiků) vždy něco někomu vytýkali… Naštěstí platí staré úsloví „psi vyjí a karavana jde dál“. Proč by část muzikantů nemohla či neměla hrát hudbu, která se jí líbí a kterou umí hrát, a část obecenstva právě tuto hudbu nemohla v klidu a bez výčitek poslouchat? A ostatní hrát a poslouchat jinou hudbu?! Proč by nemohl být vedle jiných stylů i tento „univerzitní“? A cožpak všichni musí jazz někam „posouvat“?

V návaznosti na předchozí otázku mě napadá, zda-li máte rád slovo „progresivita“? Jak těžké je říci, kam se jazz ubírá nebo nepovažujete tuto otázku za relevantní?

Odjakživa jsem fandil hledání nových prostředků k vyjádření nových obsahů, takže v tomto smyslu jsem „progresivista“. Ale právě tak mám rád historii a dokonce návraty k ní. Směřování k novému taky nemusí vždy být úspěšné, může směřovat do slepé uličky… Nedovedu říct, kam se jazz v současnosti ubírá, na to jeho podoba příliš rozmanitá. Zdá se taky, že už se jazzu předvídala smrt, ale ta nenastala a stále se objevuje něco nového. Platí ovšem zároveň, že každý hudební typ má někde svůj vrchol (vzpomeňme třeba na operu, symfonii)…

Který z mnoha jazzových stylů Vás oslovují nejvíce?

Uvádím pár oblastí (nejsou to vždy styly), jež jsou mi blízké: blues nejrůznějších typů (včetně archaického či klasického blues), klasický neworleánský jazz, ranný swing, bop a hard bop, third stream jazz…

Děkuji za zodpovězení otázek.

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..