Alain Caron: 5

Alain Caron: 5

Pokud máte rádi moderní jazz, který reflektuje dlouhodobější historický vývoj a nepřehlíží ani současné nejazzové vlivy, neměli byste minout bez povšimnutí nové album virtuózního kanadského basisty Alaina Carona. Pro toho, komu jméno muzikanta pocházejícího z frankofonního Quebecu nic neříká, přidávám drobný exkurs do jeho biografie.

alain-caronVydavatelství BHM Production, 69:19, 1CD

Obsazení: Alain Caron (b,kb), Bob Franceschini (ts), Francois D´Amours (as,ts), Maxime St-Pierre (tr,fl), Jean St-Jacques (kb), Daniel Thouin (kb), Alec McMahon (kb) Johnny Rabb (dr), Tony Albino (dr), Jocelyn Tellier (g), Donald Meunier (g), Jérome Miniére (perkuse), Luc Boivin (perkuse), Aldo Mazza – (djembe-africký buben)

Skladby: Ocean of Trees, Double Agent, Signal, Ink Illusion, Show of Hands, No left turn on Tuesday, Turkey loose on the Kit, Solitude, Black Paws

Alain Caron, již jako sedmileté dítě, trápil se slušnými výsledky kytaru a bicí. V 11 letech získal své první profesionální angažmá v místní kapele jako kytarista. První osudový zlom nastal, když mu kolega z kapely ukázal pár základních hmatů na baskytaru. Kytara zůstala v koutě a Alain se zamiloval do basy. O pár let později přišel druhý zlom, když objevil jazz a tím i svoji základní hudební inspiraci.

„První velký člověk, který měl na mne velký vliv, byl Ray Brown. Hrál věci, které jsem vůbec nechápal, a od té doby mé další snažení směřovalo stále blíže k jazzu. Také mne napadá Scott Lafaro z Bill Evans Trio. Dále samozřejmě elektrický jazz – Miles Davis, Return to Forever se Stanley Clarkem, Paul Jackson a spousty dalších“.
Již ve čtrnácti letech si sbalil své nádobíčko a odstěhoval se z domova, aby nastoupil nelehkou životní dráhu aktivního jazzmana. Své hráčské schopnosti rozvíjel nejdříve korespondenčními kurzy a poté i studiem na Berklee College of Music.

Když později potkal několik muzikantů s podobným hudebním názorem a otevřenou myslí, založil kapelu UZEB, se kterou získal své první globální úspěchy. „ S UZEBEM jsme hráli něco přes 16 let a v roce 1992 usoudili, že by bylo lepší ji rozpustit a věnovat se svým sólovým projektům. Vydali jsme celkem deset alb, sjezdili spoustu zemí a bylo to moc fajn.“

Na sólovou dráhu se Alain Caron vydává s pověstí vyhledávaného virtuózního mistra šestistrunné baskytary. Přes své muzikantské vytížení se příležitostně věnuje výuce hry nejen doma v zámoří, ale i v Evropě. U nás jsme Alaina Carona mohli vidět minulý rok v doprovodné kapele kytaristy Mika Sterna, který se v ČR objevil při svém turné.

Musím se přiznat, že když vkládám do přehrávače album pod kterým je podepsán baskytarista, nemohu zaplašit lehké obavy, že se na mě z reproduktorů vyvalí samoúčelná exhibice řady hráčských technik a rychlosti muzikantových prstů. Pokud trpíte obdobnými obavami, mohu Vás uklidnit, že v případě nového alba Alaina Carona, jsou zbytečné.

Alain Caron složil a zaranžoval devět skladeb, ve kterých je baskytara nástrojem skromně zapadajícím do celku a skvělé hráčské schopnosti tu mají za úkol jednotlivé kusy okysličovat a náladotvorně doplňovat.

O samoúčelnosti nemůže být ani řeči. O tom, že půjde o barvité a mnohotvárné album svědčí i složení přizvaných spoluhráčů. Na nahrávání se podílela tříčlenná dechová sekce, dva bubeníci a perkusionisté, dva kytaristé a dokonce tři hráči na klávesové nástroje. Alain Caron zde střídá pražcovou i bezpražcovou baskytaru, obě doplněné o jeho oblíbený procesor V-bass. V jedné skladbě mimořádně použije i kontrabas. Své místo zde našly i naprogramované zvukové party, efekty a smyčky bicích. Část těchto elektronických doplňků si Alain Caron obsluhoval sám.

Po pozorném poslechu alba musím Caronovi přiznat schopnost akceptovat dlouhodobý vývoj jazzu. Na své nahrávce nabízí ozvěny původního hard bopu, odkud vede pouze krátká spojka k funku, soulu a přes rockové fúze se dostává až moderní elektronické hudbě. Vše Caron nenásilně mísí s velkou mírou vkusu v moderní fusion. Většina skladeb se pohybuje ve středním tempu s mírnými výkyvy k drsnějším a mírnějším polohám. Nejvíce mě dostávají skladby Double agent, Signal , Turkey loose on the Kit nebo Black Paws. Rázné funkové basové figury, rockové beaty bicích, chytlavé dechy s občasnými bopovými sóly, soulové rejstříky kláves, zlomy tempa.

Nepřeplácaná aranžmá lehce okořeněná o naprogramované elektronické efekty a smyčky. Některé momenty ve mně vyvolávají vzpomínku na skvělé Weather Report za éry Jaco Pastoriuse. Pozor, rozhodně však nejde o nějaké plagiátorství. Pokud někomu vyvstane v mysli otázka možné inspirace geniálním Jacem, Alain Caron odpovídá: „ Jistěže jsem se k Jaco Pastoriusovi dostal, ale rozhodl jsem se po určité době ho vůbec neposlouchat. Byl prostě jedinečný a hrál velmi působivým a ovlivňujícím stylem hry. Také možná z toho důvodu jsem někdy v této době přestal hrát na baskytaru a asi pět let se věnoval pouze kontrabasu.“

Ve skladbách Show of Hands a Solitude se Alain Caron předvádí v lyričtější poloze, která dostává díky použitým programovatelným perkusím a jemné melodii sopránky lehce snovou náladu. Naopak rockovější drive nasazuje v No left turn on Tuesday.

Při poslechu jednotlivých skladeb bych snad vznesl pouze jedinou výtku týkající se lehké akademičnosti některých momentů alba. Živé provedení jednotlivých skladeb pravděpodobně obsahuje mnohem větší díl spontánnosti a živočišnosti, který studiovým nahrávkám trochu chybí .

Avšak celkově se jedná o skutečně příjemné album vynikajícího basisty, schopného skladatele a aranžéra, žijícího svůj hudební život pevně v přítomnosti a hledícího bez předsudků i do budoucnosti jazzu.