Wayne Shorter přinesl hudbu zbavenou jakýchkoli jazzových klišé

Zasvěcenou částí veřejnosti napjatě očekávaný koncert akustického kvarteta Wayne Shortera v Kongresovém centru Praha přinesl hudbu takřka dokonale zbavenou jakýchkoli jazzových klišé. Skladby jedenasedmdesátiletého saxofonisty, či spíše jejich základní kontury, sloužily čtveřici hudebníků pouze jako výchozí body a záchytné ostrůvky v proudu kolektivní improvizace. V segmentech se témata proplétala mezi nástroji, proměňována a dekonstruována na sto a jeden způsob. Tradiční struktura se vytratila ve prospěch čtyř individualit, které spolu komunikují jakoby nezávazně, ale přitom s jasným vědomím přetrvávajících souvislostí. Rytmicky i harmonicky se hudební tok proměnoval a zahuštoval či naopak, přičemž se v něm každý ze čtyř hráčů vyjadřoval zcela svobodně a po svém. Zdaleka přitom nehráli celou dobu všichni najednou. Pianista Danilo Perez udivoval koordinací obou rukou a zpříjemňoval jazz klasicizujícími náladami. Z jistého hlediska byl nejvíc „in-tune“. S tím dobře souzněla smyčcová hra kontrabasisty Johna Patitucciho, který se jinak držel především drobných groovů – krátkých nervních motivků, sunoucích hudbu nezadržitelně vpřed. Fenomenální bubeník Brian Blade dění komentoval s citlivostí i zápalem, k čemuž využíval nejrůznější místa bicí soupravy. Až na několik málo okamžiků hrál po celou dobu paličkami a jen zřídka nasadil souvislý swingující rytmus. Zato dokázal v momentech, kdy se intenzita hudebního toku vzdula, dát pořádnou ránu na buben.

Po většinu času se přesto vše odehrávalo v nízké až střední zvukové intenzitě – to při vyhovujícím ozvučení prostoru dodávalo na čitelnosti jednotlivým nástrojům i vzájemné komunikaci hráčů, udržujících hudbu v neustálém napětí – vokalizující výkřiky extáze nechyběly. Sám Wayne Shorter hrál přesně takovým způsobem na tenorsaxofon. V černém obleku, z dálky postavou připomínající Johna Coltrana, loudil z tenora dýchavě vláčné, protáhlé tóny v nezvyklých harmoniích. Snad párkrát během koncertu se ozval plný zvuk nástroje. Značně pohyblivější byla jeho hra na sopránku, kterou lídr spíš dokresloval obraz jemně, ale jasně organizovaného chaosu. Technická virtuozita všech účinkujících je vytknuta před závorku a ostatně v tomto případě nepodstatná, poučenost jazzovou avantgardou sympaticky nenásilná. I z tradice hodně zůstalo, vlastně samotná její esence. A tou je v jazzu kolektivní improvizace. Sláva Wayne Shorterovi, živoucímu klasikovi, který je zas jednou pěkných pár „miles ahead“. Díky Tobě, Wayne, žes nás s sebou vzal, některé v nadšeném sjezdovém sále už dříve na živém cd Footprints Live nebo jinde, kde si s tebou hrají i Brian Blade, John Patitucci a Danilo Perez.