V pořadí již čtvrtá knížka šiřitele jazzové víry Vladimíra Kouřila (1944), by se měla stát povinnou četbou nejen pro vyznavače jazzu, ale především pro ty, kteří stále ještě v dnešní době drze tvrdí, že za komunistů bylo líp. Proč? Odpověď je velice jednoduchá. Čtenář najde v knize jednoznačnou odpověď. A to nejen proto, že sám autor na vlastní kůži poznal jako člen Jazzové sekce, jak se žije v komunistickém kriminále.
Obsah:
- 1. Století jazzu
- 2. Poutníkova cesta za jazzovou vírou
- 3. Nenápadný vliv Bílé hory na jazzovou improvizaci
- 4. Muzikantova víra za jazzovou vírou
- 5. Krajina českého jazzu v čase změn
- Jmenný rejstřík
- Diskografie československého jazzu v čase změn 1970 – 1989
V první kapitole autor čtenáře seznamuje s vývojem jazzu v aplikaci na poměry evropské i československé a v sedmi podkapitolách vyvozuje závěr, že jazz byl nejvýznamnějším hudebním příspěvkem západní kultuře ve dvacátém století. S takovýmto závěrem se asi lze ztotožnit.
Zpověď syna protektorátu Böhmen und Mähren je podtitul kapitoly druhé.Může být zvlášť zajímavá pro mladší čtenáře, ale nejen pro ně. Čtenáři si mohou udělat představu o tom, jak človíček, opouštějící na přelomu padesátých a šedesátých letech minulého století základní školu, začíná dospívat, v době tehdejší kulturně politické situace, s jejími tvrdými dopady na každého občana. Doslovné citace projevů a nařízení tehdejších mocipánů dneska už, naštěstí, vzbuzují jen úsměv, ale tenkrát to bylo spíš k pláči. Autor na svém vlastním životě popisuje vývoj naší společnosti a jejího vztahu k jedné oblasti hudby, jazzu. Do toho ještě přichází nastupující éra rock´n´rollu.
Dozvuky šedesátých let začíná část další a je jakousi komentovanou faktografickou koláží tehdejšího vývoje a lze se setkat se všemi jmény, která v oblasti jazzu už tenkrát něco znamenala, nebo s osudy jazzmanů začínajících. Knížka pokračuje přes léta sedmdesátá, šestiletí tehdy slavných a úspěšných Pražských jazzových dnů, dobu tzv. normalizace až po revoluční rok 1989.
Ústřední postavou další kapitoly je Milan Svoboda. Jsou to hovory o rodné hroudě, o zrodu jazzmana a i o tehdejší divné době. Je až s podivem, co museli muzikanti v tehdejším socialistickém Československu podstupovat, aby vůbec mohli hrát a jaké byrokratické obstrukce museli překonávat, pokud chtěli jet někam do ciziny, nebo dokonce se dostat na Berklee College of Mucic v Bostonu, jako tomu bylo v případě Milana Svobody.
Krajina českého jazzu v čase změn je už popis doby porevoluční, ve které se některé ideály a touhy, z doby komunismu, naplnily jen z části, nebo dokonce vůbec. Naděje, že po pádu komunismu budou sály na jazzových koncertech zcela naplněny dychtivými posluchači byla jednou z mnoha. Opak je pravdou a jazz se pokorně zařadil mezi tzv. menšinové žánry a je zhruba ve stejné pozici, jako tzv. hudba vážná, ale s daleko menší podporou státu a kulturních institucí. Často našim muzikantů, vyčítáme, že jejich vystoupení na nejrůznějších festivalech a jazzových koncertech připomínají placená jam session, ale co jiného jim zbývá, když honoráře za jejich vystoupení jsou mnohdy až ostudné a v některých jazzových klubech si nevydělají ani na režii.
Knihu doplňuje jmenný rejstřík a pokus o diskografii československého jazzu z let 1970 až 1989, která ale byla sestavována autorem bez možnosti přístupu k archivům tehdejších vydavatelů.
Mnozí starší čtenáři, muzikanti, a to i amatérští, se mohou v některých situacích, uvedených v Kouřilově knize snadněji orientovat, protože mnohé zažívali na vlastní kůži. Ti mladší zase by měli vědět, že to, co máme dnes nám nespadlo do klína a je potřeba si toho, i přes nejrůznější výhrady, vážit.
Stanislav Novotný