Chet Baker (USA)

O Chetovi se často píše v určitých, řekl bych, frázích. Užívá se jakéhosi ustáleného seskupení slov o tom, jaký je to lyrický trumpetista, o tom, že vždy, když neznal dokonale skladbu, dokázal nacházet ty pravé tóny, vypráví se o jeho lyrickém fragilním hlase atd. Veškeré informace, ať v prostorách internetu, nebo v odborných publikacích jsou si navzájem podobné a proto bych chtěl čerpat především v Bakerově hudbě a utvořit v tomto článku jakési resumé jeho života. Hodlám zde popsat tohoto hudebníka, jeho výslovnost tónů, jeho zranitelný zpěv, jeho život…

Chet_Baker-Bílý jazzový hráč na trumpetu, Chet Baker. Západní pobřeží Spojených států. Období kolem roku 1950. Hned vysvětlím spojitost faktů. Kolem roku 1940 přichází revoluce v hudbě, revoluce be-bopu, která byla jednak černošským vzdorem proti rasové diskriminaci a jednak revolta proti postupnému pronikání komerce do jazzových vod. Není divu, že toho černoši měli dost. Černošští hudebníci vytvořili hudbu, kterou mluvili – be-bop. Byla to hudba, kterou se černoši bránili a kterou si nechtěli nechat ukrást, a to si důkladně pojistili. Hudební nástroje byly dovedeny až na pokraj technických možností a Dizzy Gillespie se vyjádřil, že tuto hudbu skutečně nebude moci nikdo kopírovat, protože toho zkrátka nebude schopen.
Toto období ilustruje náladu a postoje, kterými se černoši vykazovali. Většinou v každém bělochovi viděli člověka, co kopíruje černošskou hudbu a jazz vnímali jako ryze černošskou záležitost a možná tak dixielend považovali za bělošský jazz…

A kolem roku 1950 se na západě (Spojených států) objevil mladý bílý trumpeťák, Chet Baker. První nahrávka, která odstartovala jeho jazzovou dráhu byla z jam sessions v Trade Winds clubu. A o několik měsíců později ve stejném klubu přichází jam, který Cheta skutečně posílit a utvrdil. Zahrál si totiž se samotným mistrem be-bopu, s Charlie Parkerem. Těžko sehnatelná nahrávka nese název Inglewood Jam – Bird & Chet Live At The Trade Winds. Chet totiž vyhrál konkurz na pozici trumpeťáka v Birdově kapele, když Bird zavítal na západ. Když se Bird vrátil zpátky na východ, do NY, řekl prý Dizzimu a Milesovi: „Měli byste dávat pozor. Na západním pobřeží je jedna bílá kočka, která se vás chystá sežrat“.

Chet Baker & Charlie Parker

Chet Baker se narodil 23. 12. 1929 v Yale, ve státě Oklahoma. Jeho otec Chesney Baker hrál na kytaru v místním country souboru. V roce 1940 se rodina přestěhovala do Glendale, na předměstí Los Angeles. Na své ranné hudební začátky Chet vzpomíná: „Moje máma mě stále vláčela po různých amatérských soutěžích, které se konaly každé nedělní odpoledne v L.A. Nikdy jsem nevyhrál, ale býval jsem druhý… Nějak ve stejném čase, v létech 1941 a 1942 jsem také zpíval balady a v kostelním sboru“. Když mu bylo 13 let otec mu koupil trumpetu a Chet začal docházet na hodiny do Glenade Hight School. Už od těchto začátků se Chet přikláněl ke hraní podle sluchu, než podle psaných not, v tom nebyl tak úspěšný.

Během školních let Chet hrával po večerech v pochodové kapele a také v taneční kapele. V 17 letech šel do armády. Brzy byl poslán do Berlína na pozici úředníka a člena armádní kapely.O tomto čase Baker vypraví: „Byl jsem v Německu jeden rok a poprvé jsem se tam dostal do kontaktu s jazzem. Stan Kenton a Dizzy Gillespie, myslím, že tito na mě měli největší vliv, hlavně tedy Dizzy. Před tím jsem poslouchal hodně Harry Jamese, než kohokoliv jiného, hlavně melodii You Made Me Love You“.

Z armády je propuštěn roku 1948 a vrací se do Los Angeles, chvíli zde studuje hudební teorii na El Camino College, ale hlavně chodí po městě a poslouchá mladé hráče, kteří projíždějí městem a koncertují v klubech (Red Rodney, Fats Navarro, Miles Davis). Také hraje s californskými talenty a jamuje v Lighthausu, Bop city a jiných klubech.

Miles Davis vzpomíná ve své autobiografii na Cheta Bakera ne s přílišným zaujetím. Říká sice o něm, že je dobrý, klidný hráč, ale, že oba s Chetem ví, že odkoukal mnoho věcí od něj. Pohroma pro Milese byla, když nakonec Chet vyhrál anketu Down Beatu pro nejlepšího trumpeťáka roku před Milesem, Dizzym…

Chet byl jiný než Miles. Noty a tóny nacházel v podobných končinách jako i Miles. Rád se obklopoval dobrými muzikanty, kteří před tím hráli s Milesem, například s P. Chambersem, B. Evansem, J. Scofildem, T. Wiliamsem atd. Chet se nesoustředil tolik na autorství, za svůj život nevytvořil mnoho skladeb, ale každé skladbě co hrál, každému standartu vdechnul něco nového. Do každé skladby dával kus sebe samého, vždy jak se právě cítil, jakou měl náladu (většinou melancholie), a proto i dvě názvem stejné skladby jsou u Cheta jiné. Proto vznikají určité teze, že dokázal nalézat ty pravé tóny. Někdy mám pocit, že skutečně Chet zná jen hrubý náčrt skladeb a přidává hodně svého. Trumpeta mu srostla s tělem a on tvoří básně a je těžké ptát se odkud bere „slova“…

Podobné je to i s jeho hlasem, jeho zpěv nevyjadřuje sice tolik citu jako trumpeta, ale je v něm dost podobenství. Zvláště v pozdějších letech, například v roce 1985 v Bologni zpívá tak procítěně a jeho hlas jako by se stával novým nástrojem. (Podobně u nás i Dan Bárta). Známé je jeho podání skladby „My Funny Valentine“, které za svůj život nahrál i nazpíval nespočetkrát a vždy jinak, vždy s jiným odstínem.

Muzikálně, chci říci výslovností, na Cheta navazuje například současný Chris Botti, ale samozřejmě je poznat rozdíl. Album „Playing by Heart“ od Bottiho a filmového dirigenta Johna Barryho, skladba od D. Wilcoxe „Swam Song“ jsou zajisté hodnotné poklony tomuto famóznímu muzikantovi.