Reportáže z proběhlých jazzových koncertů nebo festivalů či jiných příbuzných akcí. Občas z některé akce děláme i fotoreporty.
Reporty
Židovský klezmer (směs folkové hudby a tanců Východní Evropy, Balkánu, Ruska, Polska a dalších se židovskými melodiemi) prožívá v uplynulých desetiletích po celém světě revival. S jazzem má leccos společného: především silně synkopovaný rytmus a improvizaci. Není proto divu, že je přijímán jak na jazzových, tak na world music festivalech. Je to však zároveň „lidovka“ v dobrém slova smyslu.
Jaga je banda jedenácti norských pořízků, kteří hrají ohromně zajímavou hudbu mimo veškeré rámce a škatulky. Mají schopnost oslovit široké publikum od příznivců rokové či metalové hudby přes fandy jazzu, techna či drum & bassu. Do Prahy přijeli v rámci evropského turné, na kterém prezentují novou desku What We Must. Předskokanem Jagy Jazzist byli muzikanti z pražské kapely Alvik, kteří po hodince hraní lehkého a uvolňujícího lounge jazzu předali prostor pódia.
V úterý večer na Pražském hradě zahrál Jihoafričan Abdullah Ibrahim se svým Triem v obsazení Balden Bullock (basa) a George Gray (bicí). Původně se měly rozezvučet prostory terasy Jízdárny, ale počasí přesunulo početné publikum do útulného Španělského sálu. Už jsem si víceméně zvykl opomíjet v reportážích reakce publika a učiním tak i tentokrát. Řeknu jen, že zaplněné řady o přestávce prořídly a ke konci, namísto standing ovation, kterou by si Trio jistě zasloužilo jsme se dočkali hromadného úprku návštěvníků, zatímco hudebníci se vrátili a po jazzovu přidali jednu skladbu.
Wayne Shorter patří neoddiskutovatelně k tomu nejlepšímu, co současný jazz může nabídnout. Hovoříme o něm jako o saxofonistovi, klarinetistovi, skladateli, aranžérovi, legendě a v 71 letech stále jako o motoru současného jazzu. Skladatelsky je Shorter také na té nejvyšší úrovni a doplnění o sestavu s pianistou Danielem Perezem, basistou Johnem Patituccim a bubeníkem Braianem Bladem slibovalo nevšední zážitek.
Ve středu minulý týden se v budově francouzského institutu ve Štěpánské ulici v Praze konala akce nazvaná „Jazzová noc“. Široký program, ve kterém bylo mimo spousty jazzu zastoupeno i umění filmové, slibovalo nevšední zážitek. Celý večer skutečně mimořádný byl.
Průkopník ruského jazz-rocku zahrál v rámci akce „Jazz na Hradě“ ve Španělském sále Pražského hradu. Po úvodním krátkém představení Alexeje Kozlova a jeho kapely Arzenal prezidentem republiky a ruským velvyslancem, vešli do zaplněného sálu sami aktéři. Alexej Kozlov (saxofon), Mitry Ilugdin (klávesy), Evženy Sharikov (basová kytara) a Yuri Semenov (bicí).
Pod záštitou pana prezidenta Václava Klause se uskutečnil festival , který přivábil atraktivní muzikanty a rovněž tak i atraktivní publikum. Tuto lehkou narážku bych rád upřesnil. Bylo vyprodáno, útulný klub Reduta, patrně nejznámější jazz klub v České Republice, se chystal na polské vystoupení a chtěl přispět k potvrzení teze, že hudba je internacionální prostředek.
Takové byly i ceny a myslím, že kromě šatnáře a barmana a ještě pár lidí a novinářů zde český jazyk nezazněl. Dá se to snad vysvětlit hudbou, která byla náročná, řekl bych pro fajnšmekry, ale při pohledu na sál lidí, kteří se chytali za hlavu a různě si během koncertu hledali útulná pohodlnější místa jsem dospěl k názoru, že ne všechny polská scéna oslovuje.
Dnes již světově proslulý festival Pražské jaro nepřinesl tento rok pouze tradiční řadu skvělých momentů z oblasti vážné hudby, ale také díky organizátorům, mezi něž patří např. i jazzový publicista Antonín Matzner, jazzovou lahůdku největšího kalibru. Tou lahůdkou nebyl nikdo jiný než jeden z největších hráčů na klávesové nástroje moderní hudební historie Herbie Hancock, o němž Miles Davis prohlásil ve své autobiografii, že byl dalším stupněm po Bud Powellovi a Theoloniovi Monkovi a neslyšel nikoho dalšího, kdo by přišel po něm.
V pondělí večer se ve Velkém sále pražské Lucerny představil Pat Metheny a jeho šest spoluhráčů Lyle Mays (piano), Steve Rodby (kontrabas), Cuong Vu (trubka), Antonio Sanchez (bicí), Grégoire Maret (harmonika), Nando Lauria (kytara). Přijeli společně propagovat nové album „The Way Up“, které vyšlo letos v lednu a které je pro mnoho posluchačů i pro samotného Methenyho vrcholným počinem jeho tvorby. Specifické je album především svým pojetím.
Nepříjemnou ale již známou skutečností je fakt, že v Roxy se musí končit už v deset hodin večer, což většinou zapříčiní velmi netradiční a brzký začátek. Ten byl tento večer naplánován již na sedmou, a způsobilo, že předskakující DJ, který působí zároveň i v US3 hrál polovinu svého setu před poloprázdným klubem.
Zasvěcenou částí veřejnosti napjatě očekávaný koncert akustického kvarteta Wayne Shortera v Kongresovém centru Praha přinesl hudbu takřka dokonale zbavenou jakýchkoli jazzových klišé. Skladby jedenasedmdesátiletého saxofonisty, či spíše jejich základní kontury, sloužily čtveřici hudebníků pouze jako výchozí body a záchytné ostrůvky v proudu kolektivní improvizace. V segmentech se témata proplétala mezi nástroji, proměňována a dekonstruována na sto a jeden způsob.


















